9. část - One More Knows

Malování bylo mým velkým koníčkem. Možná bych spíš měla říct, že to byl můj životní styl. Jenomže tak trošku skrytý životní styl. Kromě rodiny o tom nikdo nevěděl. Když se něco dělo, šla jsem sem a malovala. Začínalo to tu být už trochu přeplněné obrázky a kresbami. John mi dovolil, abych to všechno skladovala u něj. Doma nebylo místo.

Už jsem rozdýchala to, že za mnou běželi fotografové, a zvedla jsem se z křesla v mém ateliéru. Dneska jsem neměla chuť malovat, ale šla jsem k velkému stolu, na který jsem házela všechno, co se jinam nevešlo. Začala jsem se obrázky přehrabovat. Námětem pro mé kreslení a malování bylo cokoliv. Hrozně ráda jsem kreslila to, co by ostatní fotili. Momenty, které jsem zažila. Probírala jsem papíry s namalovanými obličeji a místy. U některých jsem se pousmála. Měla jsem tu nakreslenou Alison v tričku se Zaynovou hlavou. Nás dvě na koncertě. A nakonec i Aarona, jak mě drží za ruku. Povzdychla jsem si a pak jsem se pohledem zastavila u dalšího, o dost menšího, obrázku, co mi padl pod ruku. Byl to můj poslední obrázek, a jako jediný byl nakreslený pouze tužkou na malém kousku papírku vytrhnutém z bloku. Zayn sedící na lavičce v parku. Ten obrázek jsem nakreslila nedávno jen tak narychlo, když jsem si se strejdou dávala oběd. Při pohledu na něj jsem se teď usmála. Rozhodla jsem se, vzít si ho s sebou domů. Takže jsem si ho opatrně složila do kapsy kabátku, který jsem měla na sobě, a pak jsem vyšla zase ven z ateliéru.

„Jdeš už domů?“ zeptal se mě John, když jsem vyšla ze dveří.

„Nevadí, že si s tebou dneska nepopovídám?“

„Jasně, že ne. Hvězda má své povinnosti.“

„Ale přestaň.“ zasmála jsem se a pak jsem ho objala. Měla jsem s ním snad lepší vztah než s kýmkoliv doma.

„Příště těm fotografům ukaž svoje obrázky. Dověděli by se z nich víc, než kdyby se tě ptali.“ řekl mi ještě než jsem odešla.

„No to určitě. Ty svět nikdy neuvidí!“ odpověděla jsem mu s úsměvem, pak jsem mu zamávala a odešla jsem z obchodu. Ještě jsem se porozhlédla po náměstí, ale uznala jsem, že je vzduch čistý, a tak jsem se vydala domů. Konečně.

Pár dní jsem potom nechodila do školy. Vlastně jsem tam ten týden už vůbec nepřišla. Jednak jsem se nechtěla vidět s Alison, která mě zklamala už podruhé, a jednak jsem nechtěla zase utíkat před fotografy. Bylo šílené, jak za mnou běželi. A to jen kvůli tomu, že jsem byla viděna se Zaynem, když mě držel za ruku. Hrozně rád jim dělám ze života peklo, vzpomněla jsem si na jeho slova. Je pravda, že byla zábava číst o sobě v bulvárních časopisech všechny ty nesmysly. Ale všechno má své meze. Zábava skončila tím, že jim Alison řekla, kde bydlím.

V sobotu jsem se konečně odhodlala jít ven. Doufala jsem, že už nikde nepotkám ty otravné lidi s fotoaparáty, a že se budu moct normálně projít. A měla jsem štěstí. Už je to přestalo bavit. Venku bylo krásně. Zrovna začínal podzim, takže bylo všude spadané listí, a když jsem se nadechla, cítila jsem ten úžasný podzimní vzduch. Toto roční období je pro mě na sto procent to nejoblíbenější. Zamířila jsem do parku, kde už jsem docela dlouho nebyla. Chvíli jsem se procházela, ale samotnou mě to nudilo. Proto jsem do ruky vzala telefon, vytočila Zaynovo číslo a čekala, jestli to zvedne.

„Haló, kdo volá?“ ozval se hlas z telefonu. Jenže nepatřil Zaynovi.

„Ehm.. tady Ronnie.. Zaynova.. kamarádka.. on tam není?“ zeptala jsem se a kousla se při tom do rtu.

„Zapomněl si mobil ve studiu. Takže ne, není tady. Mám něco vyřídit?“ zeptal se mě hlas, který byl mimochodem mnohem hrubší než je ten Zaynův.

„No.. snad ani ne... anebo počkat! Vyřiďte mu prosím, že budu ještě hodinu v parku blízko haly.“ řekla jsem s nadějí, že se Zayn vrátí pro mobil, co zapomněl, a že mu to někdo vyřídí.

„Jasně Ronnie, vyřídím.“ ozvala se odpověď z telefonu a pak se hovor přerušil. Sedla jsem si teda v parku na lavičku a rozhodla jsem se, že počkám.

Čekala jsem dlouho. Možná i více než hodinu. A když jsem se už rozhodla odejít, uslyšela jsem za sebou kroky. Velmi rychlé kroky. Otočila jsem se a spatřila Zayna, který se mě snažil doběhnout. Přivodilo mi to široký úsměv na tváři.

„Myslela jsem si, že už se tu neukážeš.“ řekla jsem mu s úsměvem a byla jsem si naprosto jistá, že na mě bylo vidět, jak jsem ráda, že je tu.

„Nevěřila.. bys.. co .. mě .. zdrželo..“ byl zadýchaný. Jak dlouho běžel?

„No, tak si můžeme sednout a až budeš moct dýchat, řekneš mi to.“ zasmála jsem se. On se na mě podíval pohledem říkajícím, že ho vysvobodila z utrpení, a svalil se na lavičku na okraji cestičky. Posadila jsem se vedle něj. Po chvilce čekání na to, až se Zayn rozdýchá, se na mě podíval.

„Jakmile jsem se vrátil do studia, čekal mě klíčový výslech.“ oznámil mi. Trošku podezřívavě jsem zvedla obočí.

„Co? Jaký výslech?“ zeptala jsem se nechápavě.

„To Harry zvedl můj telefon, když jsi volala. Takže jsem musel odpovídat asi na milion otázek o tom, kdo je ta Ronnie.“

„Vážně? To mě mrzí, muselo to být docela otravné.“ Zazubila jsem se a tentokrát zvedl obočí on.

„Otravné? Byla to hrůza, naprostá hrůza! On je k nezastavení!“ Hrál naštvanost. „Musel jsem toho tolik vytrpět. To mi budeš muset nějak vynahradit.“ Teď už se usmál. Byl to jeho typický -jsem svůdný Zayn- pohled.

„Jak si to vynahrazování představujete, pane Maliku?“ pronesla jsem vznešeně.

„Však já ještě na něco přijdu.“ úsměv na jeho tváři se neztrácel.

Povídali jsme si pak ještě dlouho. Začala mi být zima, a rozhodně jsem nechtěla okrást Zayna o bundu, kterou mi nabízel. Rozhodla jsem se tedy, že už půjdu domů. Zayn trval na tom, že mě doprovodí, a tak už jsme byli na cestě k mému domu. Na mobilu mi zapípala SMSka. Sáhla jsem pro něj do kapsy od kabátku a vytáhla jsem ho. Jenomže v tu chvíli jsem si uvědomila, že je v kapsičce mého kabátku ještě něco jiného. Nějaký papírek, který jsem tam dala a pak na něj zapomněla. Nějaký papírek, který mi šikovně spadl na zem. Zapomněla jsem na SMSku, když jsem si uvědomila, co je to za papírek. Chtěla jsem se pro něj sehnout, ale Zayn byl rychlejší. A jelikož se papírek při pádu na zem rozložil, Zayn si nemohl nevšimnout toho, co na něm bylo.

„To.. jsem já?“ díval se užasle na mou kresbičku. Povzdychla jsem si.

„Vlastně ano.“

„To jsi nakreslila ty?“ úsměv, který mu do té doby pohrával na tváři, se mu teď ještě rozšířil. Viděl totiž v pravém dolním rohu iniciály mého jména. R.T.

„Vlastně... ano.“ přiznala jsem a nevěděla co říct. Takový trapas! Jak jen může reagovat kluk, když zjistí, že si ho jen tak kreslíte? Stáli jsme už skoro před mým domem, takže jsem chtěla co nejrychleji utéct.

„No páni..“ ozval se znovu Zayn. „Nevěděl jsem, že umíš takhle kreslit.“

„Jasně, že ne. Skoro nikdo o tom neví.“ odpověděla jsem mu.

„Proč jsi kreslila mě?“

Na to jsem neměla odpověď. Ne pro něj. A proto jsem jen pokrčila rameny a podívala se do země. Zayn mi dal obrázek zpátky do kapsy od kabátu.

„Je to úžasné.“ pronesl. Vzhlédla jsem k němu.

„Děkuju.“ zamumlala jsem pod nosem. Pak jsem se usmála.

„Víš.. už jsem přišel na to, jak mi vynahradit ten Harryho výslech.“ široce se usmál. Naklonil se ke mně a jemně mě chytil za bradu. Zahihňala jsem se.

Zayn zachytil ten téměř dětský šťastný smích rty a proměnil ho v dlouhý a přesto něžný polibek.

TS.