9. část - Liar
Přecházela jsem po pokoji ve svém pokoji v New Yorkském hotelu a kousala jsem si ret. Přemýšlela jsem o tom, co se stalo včera večer. O tom, co jsem slyšela, nebo, co jsem si myslela, že jsem slyšela. Přemýšlela jsem, jestli se to všechno dá odůvodnit i nějak jinak. Mohla jsem ten náramek prostě ztratit v baru a Harry ho mohl najít tam. Taky jsem ho mohla upustit na zem někde u Zayna v kuchyni. I tam ho Harry mohl najít. Se zvýšeným tepem jsem stále rázovala z jednoho kouta mého apartmá do druhého, byla jsem v džínách, vytahaném tričku, a bosa.
A věděla jsem, že si to všechno nalhávám. Že se snažím přesvědčit sama sebe o něčem, o čem už se nemusí dál diskutovat. Zjištění bylo zcela zřejmé. Tu noc jsem nestrávila se Zaynem, jak jsem si to myslela původně. Byl to Harry vedle koho jsem se ráno probouzela.
Někdo tvrdě zabouchal na dveře pokoje a já jsem sebou trhla a podívala se na hodiny. Půl desáté dopoledne. Pomalu jsem přešla ke dveřím a koberec mě šimral ze spodu na chodidlech. Znovu to zabouchání – mlčela jsem.
„Grace, otevři ty zatracený dveře!“ Richard přímo soptil. Tušila jsem proč. Včera jsem utekla nahoru do svého pokoje bez toho aniž bych Zayna vítala. Vlastně jsem se s ním včera vůbec neviděla. Nemohla jsem.
Se rty přitisknutými pevně k sobě a zavřenýma očima jsem vyčkávala. Plešoun ještě párkrát zabouchal a pak jsem za dveřmi slyšela vzdalující se kroky. Díky bohu, pomyslela jsem si. Už jsem neměla sílu na celou tuhle šaškárnu. A pomyšlení na to, že nemám na vybranou, mě ničilo. Svezla jsem se na podlahu, zády opřená o zeď naproti dveřím.
Ztratila jsem pojem o čase, a tak jsem vůbec netušila, kolik už uběhlo času, když se ozvalo jemné zaťukání na mé dveře. Postavila jsem se na nohy a přešla blíž ke dveřím s rukou položelou na klice.
„Grace? To jsem já.“ ozval se tentokrát Zaynův hlas a mně se ulevilo. Poměrně hlasitě jsem si oddychla a stiskla kliku. V tu chvíli do dveří ale vrazil vší silou Richard a já jsem leknutím uskočila. Vypadal jako bůh pomsty. Přes jeho rameno jsem viděla Zaynovu hlavu a provinilý výraz. Pokrčil rameny a já jsem mu očima vyslala jasný signál. Ty zrádče..
Plešoun se vřítil přímo do pokoje a začal tam pochodovat podobně, jako jsem to ještě před chvíli dělala já. V ruce držel nějaké noviny a mával jimi jako na poplach. Jeho krok byl ale tvrdší a rychlejší. Zayn zavřel dveře a pomalu přešel blíž k soptícímu Richardovi. Ten se najednou zastavil a zadíval se na mě.
„Máš vůbec ponětí, cos udělala?!“ zařval na mě. Vyděšeně jsem na něj vykulila oči a hlasitě jsem polkla. Popravě – neměla jsem tušení, co jsem udělala. Došlo mi, že to není proto, že bych nepřivítala Zayna.
„Co jsem udělala?“ pípla jsem.
„Tak se podívej!“ praštil předemnou novinami na malý konferenční stolek. Přistoupila jsem blíž a vzala noviny do ruky. Titulní strana mě šokovala. Přes celou stránku byla totiž má fotka. Přesněji řečeno fotka mě a Harryho na schodech. Harry mi něco šeptá a já se k němu nakláním, takže to vlastně působí úplně jinak, než to bylo ve skutečnosti. Nad našimi hlavami se skvíjí titulek ZAYN UŽ JI NEBAVÍ? a pod obrázkem je napsáno „více informací o této povedené přítelkyni Zayna Malika na straně 17.“
„Já.. já.. proboha, vždyť to je úplně špatně. Tohle je...čekala jsem na Zayna a on si tam sedl..“ začala jsem vysvětlovat. Richard mě zabíjel pohledem a Zayn.. ten vypadal spíš ublíženě. Jako bych já zradila jeho. Nikdo nemluvil, a tak jsem pokračovala ve svém monologu.
„Nebylo tam pořádně slyšet. Ti fotografové a tak vůbec.. naklonil se ke mně, aby se mě zeptal jak se mám, to je všechno!“ sledovala jsem jejich výrazy. Ten Zaynův se mírně uvolnil. Zato Plešoun soptit nepřestával. Zadíval se tentokrát na Zayna. „Nech nás tu na chvíli.“ řekl mu a můj přítel/nepřítel se bez váhání otočil na odchod. Nechal mě tam, napospas Plešounovi.
„Tohle se ti vážně nepovedlo.“ promluvil. Mluvil teď naléhavě, ale už nezvyšoval hlas. „Grace..“ způsob, kterým vyslovil mé jméno, mi připadal odporný. „..vložil jsem v tebe důvěru a ty takhle.“ zakroutil hlavou. „Co s tebou?“
Zamračila jsem se. „Hele, já se fakt omlouvám. Nemůžu za to, že si tam Styles sedl. Já jsem opravdu čekala na Zayna..“
Zastavil mě pokyvem ruky. „Lidi vám to nevěří, Grace.“ promluvil zase. Nebyla jsem si jistá, jestli mé jméno vyslovuje schválně tímto způsobem, ale jestli ano, neměla jsem ho za to ráda ještě mnohem víc. „A my potřebujeme, aby vám to lidi věřili.“ pokračoval. „A jestli tomu mají věřit lidi. Musí tomu věřit všichni. Včetně jeho.“ Kývl hlavou ke dveřím, kterýma před chvílí odešel Zayn. Nechápavě jsem zkřivila obočí.
„Jak včetně jeho? Cože?“
„Nemohl jsem si nevšimnout, že se všechno vyvíjí trošku jinak, než bylo plánované. Ta hvězdička tě má asi fakt ráda. Takže ho prostě přesvědčíš, že je to oboustranné. On uvěří – lidi uvěří. Lidi uvěří – všichni budeme spokojení.“ přednesl svůj další mistrovský plán a mně vyschlo v krku.
„Počkat počkat...Přesvědčím ho? Co to má znamenat? Jak jako?“
„Nedělej blbou, Grace.“ protočil očima. „Prostě na něj zahraj zamilovanou a on ti padne k nohám. Tečka.“ Chystala jsem se protestovat. „Nebudeme se o tom dohadovat. Mysli na to, čeho chceš v budoucnu dosáhnout.“ s těmi slovy odešel z mého pokoje a nechal mě tam stát naprosto zaskočenou a překvapenou. A já jsem věděla přesně, co po mě chce. Jenomže já jsem to takhle nechtěla. Protože kdybych to udělala, všechno bych tím tak akorát zhoršila. Pokud je pravda, že mě má Zayn rád...
Plešoun věděl moc dobře, že mi to může přikázat. Věděl, že to udělám. I já jsem to věděla. Bohužel.
O hodinu později jsem konečně upravená a celkem slušně oblečená vyšla z pokoje a zamířila chodbou. Na sobě jsem měla černé džíny a světle zelenou halenku. Ještě jsem zkontrolovala SMSku, kterou mi stihl Plešoun poslat.
Pokoj 323. At to stoji za to, navrharko.
Otřepala mnou zima a naskákala mi husí kůže. I přes SMSku mi dokázal nahánět hrůzu. Vykročila jsem do prava a sledovala čísla na dveřích pokojů. 319, 320, 321,... Dala jsem si vlasy za ucho a pak, to když jsem si uvědomila, že to mám zakázané, jsem je dala zase zpátky. Nádech výdech. 322..323. Zastavila jsem se před pokojem a pak tlumeně zaklepala. Raz, dva, tři. Netrvalo dlouho a ze dveří vykoukl Zayn. Usmál se hned, jak mě spatřil a neskrýval překvapený výraz.
„Můžu?“ vyskoukala jsem ze sebe.
„No jasně, pojď dál.“ jen natáhl ruku, aby víc otevřel dveře, a já mu pod ní prošla. Vešla jsem do apartmánu, který vypadal stejně, jako ten můj. Jen byl laděný do zelena. Koberce, zdi, povlečení na posteli. I já jsem se sem teď hodila. Někde jsem četla, že zelená je uklidňující barva. Prý je to vědecky prokázáno. Já jsem teď mohla maximálně věděcky prokázat, že mě neukldnila ani trošku.
„Tak co se děje? Co říkal Richard?“ Zeptal se mě Zayn rychle hned po tom, co za mnou zavřel dveře a došel za mnou do pokoje. Posadila jsem se na jednu ze dvou židlí u malého stolu u zdi a položila si ruce do klína. Čekala jsem, že se posadí i Zayn, ale neudělal to. Zůstal stát nademnou.
„Omlouvám se.“ řekla jsem po chvíli ticha. Jeho překvapený výraz se jen víc prohloubil a přidalo se k němu ještě nepochopení. Malinko se zamračil.
„Za co se omlouváš?“ zeptal se potichu.
„Za tu fotku v novinách.“ povzdychla jsem si. „Netušila jsem, že je vůbec napadne mě tam takhle vyfotit. Ještě k tomu s...“ neřekla jsem to jméno. Dívala jsem se na své ruce ve svém klíně, ale přísahám, že jsem slyšela, jak se usmál.
„Nemusíš se mi za to omlouvat. Richard to moc zveličuje.“
„Ale ne.“ protestovala jsem. „Vážně se omlouvám, protože .. protože prostě nemůžu být takhle vídaná s někým jiným, když jsme.. však víš.“
Zayn si podřepl a chytil mé ruce do svých. Neuhla jsem mu.
„Podívej se na mě.“ řekl a já jsem se podívala. A on se díval na mě, s jemným úsměvem na tváři. „Nemusíš se omlouvat, protože už jsme si řekli, jak to mezi námi je. A hlavně to, jak to mezi námi není. A já to chápu.“ Zněl tak rozumně. Proč zrovna teď, když mě Richard pověřil tím hrozným úkolem?
„Ne, nechápeš to. Já... dřív jsem si to neuvědomovala. A když jsi mě předtím políbil, tak jsem jenom zpanikařila. Teď s odstupem času.. se na to dívám jinak.“ soukala jsem ze sebe a nemohla jsem uvěřit, že to dělám. Nemohla jsem uvěřit, že takhle lžu jemu i sobě. Překvapeně zamrkal.
„Co to říkáš, Grace?“
„Jenom, že nechci, aby mezi námi ve skutečnosti nic nebylo.“ jako by ta slova ani nevycházela z mých úst. Zayn zalapal po dechu.
„Grace..“ ale už to nedopověděl, protože jsem se k němu naklonila a přitiskla své rty na ty jeho. Pustil mé ruce a jemně mě chytil kolem pasu. Do polibku se usmál. Nezavřela jsem oči. Zato jeho oči byly pevně zavřené. Užíval si ten moment, jako by to bylo přesně to, na co celou dobu čekal.
Když se ode mě odtáhl, měl trochu zastřený pohled.
Na rtech se mu usídil široký šťastný úsměv.
Promiň mi to, Zayne
TS.
