8. část - Secret Of The Artist

Následující ráno jsem se probudila s úsměvem na tváři. Vyspaná takhle do růžova už jsem dlouho nebyla. Možná je to zvláštní, ale z událostí včerješího dne jsem vlastně měla dobrý pocit. Alison mi chyběla, ale odpouštět jsem se jí opravdu nechystala. Aarona jsem vypustila z hlavy, vlastně jsem ho nikdy nebrala úplně jako svého přítele. Spíš jako kamaráda. Byl to můj táborák. Je sice smutné, že jsem teď bez něj, a že je mi malinko zima, ale sluníčko hřeje taky. Mým Sluníčkem byl teď Zayn. Jedinou nevýhodou je to, že i Slunce musí někdy pryč, aby mohlo svítit zase někomu jinému.

Z postele jsem vstala ještě před tím, než mi zvonil budík. Už jen to byl náznak dobrého spánku. Umyla jsem se, oblékla se do školy, přehodila si batoh přes rameno a seběhla dolů ze schodů. Vše s úsměvem na tváři. Nedivila jsem se, že v kuchyni nebylo ani stopy po životě. Všichni ještě spali. Při připravování své snídaně jsem si zpívala. Vážně zpívala! Sama jsem nemohla uvěřit, že jsem měla tak dobrou náladu i přes to, co se včera všechno semlelo. O patnáct minut později jsem už byla na cestě do školy. Dokonce i malou a úzkou uličku, ze které jsem měla vždycky strach, jsem prošla s radostí. Je zlé, že si připadám, jako by mi spadl kámen ze srdce?

Když jsem ale vstoupila do školy, něco se ve mně změnilo. Rozhodla jsem se, že se nemůžu tvářit, jako by se nic nestalo. Proč bych taky měla? Nemůžu prostě nakráčet do třídy s tím největším úsměvem. Raději jsem vymyslela něco jiného. Proč být hodná? Proč se tvářit mile a klábosit s Alison a nesmyslech? Proč jim odpouštět? Proč znova? Byla jsem to vždycky já, kdo jí odpouštěl. Já jsem dělala, že nevidím a neslyším. Že mě netrápí, když mi říkala, jak špatně na mě vypadá tričko nebo svetr. Rozhodla jsem se jí to teď oplatit. A dát jim to sežrat, oběma! Nechci už být ta milá malá Ronnie. Alespoň né na venek.

Nečekala jsem ale, že to bude tak těžké. Když jsem totiž vešla do třídy, seběhly se ke mně snad všechny holky a začaly po mě jedna přes druhou pokřikovat. Nesoustředila jsem se na to, co říkají, ale odevšad jsem slyšela stále dokola dvě slova. Rande.. a Zayn. Začínala jsem být rozpačitá, ale v duchu jsem si připomněla, jaká chci být. Nezranitelná. Neodpověděla jsem ani jedné z nich a šla se posadit na své místo. Kate, spolužačka sedící v lavici přede mnou, držela v ruce časopis a začala mi s ním mávat před obličejem.

„Jsi to vážně ty? Ty se znáš se Zaynem? Chodíte spolu? To proto už nejsi s Aaronem?“ valila na mě otázky a čekala, že jí na ně budu odpovídat. Pletla se. Teatrálně jsem si povzdychla, vytáhla z kapsy sluchátka a dala si je do uší. To Kate stačilo k tomu, aby se na mě smutně podívala, a pak se otočila směrem ode mě. A to jsem si do sluchátek ani nepustila hudbu. Bylo to takhle jednoduché. Pro sebe jsem se usmála a pak už jsem nechala den plynout aniž bych vnímala své okolí.

„Ronnie počkej!“ Při cestě ze školy mě doběhla Alison. Zastavila jsem se otočila se na ni.

„Co?“ Zeptala jsem se jí. Byla dost zadýchaná. Nejspíš za mnou běžela už ze třídy.

„Proč jsi celý den taková?“ odpověděla mi otázkou.

„Taková?“ zvedla jsem obočí. „Alison, můj kluk se líbal s někým jiným. A ten někdo jiný jsi byla ty. Čekalas, že budu pořádat párty na vaši počest?“

„Ani jsi mi neřekla, že se scházíš se Zaynem.“ vyčetla mi. Najednou vypadala dost uraženě. Jako bych já ublížila jí.

„Časem bych ti to řekla.“ zalhala jsem.

„Chudák Aaron.“ zamrmlala pod nosem. Tím mě vytočila.

„Chudák Aaron?!“ zopakovala jsem. „To myslíš vážně?“ pohoršeně jsem se na ni podívala, pak jsem se otočila a dala se zase do chůze. Jenomže Alison se mnou pořád držela krok.

„Tak promiň.“ začala znova, tentokrát milým hlasem. „Ve skutečnosti.. jsme se s Aaronem už nějakou dobu scházeli.“ Jako by mi zabodla do srdce nůž. Mlčela jsem. „Chtěli jsme ti to říct.“ pokračovala pak. „Ale nevěděli jsme jak. Přece jen.. já jsem ti řekla, abys ho pozvala do toho kina a tak... Vlastně jsme se ti to chystali říct už včera, když jsi nás tam viděla jak se..“ odmlčela se. „No, prostě chtěli jsme ti to říct včera. Proto tam taky Aaron byl. Jenomže tys vyběhla dřív a..“

„To už stačí.“ zastavila jsem ji. „Přestaň se obhajovat a omlouvat...a připomínat mi to,“ houkla jsem na ni. Vlastně jsem ani nemluvila na ni. Dívala jsem se před sebe. Teď jsem i zrychlila krok. To ji rozhodně neodradilo. Tentokrát se postavila přede mně, čímž mě donutila zastavit se.

„Teď nemůžeš jít domů.“ řekla mi a kousla se do rtu.

„Cože? Proč bych nemohla jít domů?“ zamračila jsem se, odsunula ji na stranu a šla dál.

„Nechoď tam prosím!“ chytla mě za zápěstí, aby mě zastavila. Vytrhla jsem se jí.

„Nech mě už na pokoji Alison“ zvýšila jsem hlas a přešla jsem přes cestu, už jsem se blížila k domu. Nemohla jsem uvěřit, že je taková. Naštvala mě. A byla jsem naštvaná ještě víc, když jsem si všimla, že jde za mnou. Ale už jsem to neřešila. Ve skutečnosti mi starosti s tím, že jde za mnou, úplně vypadly z hlavy, když jsem zatočila do ulice, kde jsem bydlela. To, co jsem viděla před naším domem, bylo šílené.

Stálo tam nejmíň padesát lidí, kteří se překřikovali a dívali se nám do oken. Někteří se dokonce snažili přelézt náš plot a dostat se tak dovnitř. Jiní se zase rozhlíželi kolem dokola. Všichni ale měli jedno stejné poznávací znamení – foťáky. Drželi je v rukách, nebo je měli pověšené okolo krku. Ostatní s nimi dokonce něco fotili. Na první pohled bylo jasné, kdo jsou ti lidé – paparazziové. Nejprve jsem nechápala, co před mým domem dělají, ale pak mi to došlo. Už mě přeci fotili, když jsem byla se Zaynem. Jenomže jak zjistili, kde bydlím? To už jsem neváhala a otočila jsem se zpět k Alison.

„Tys o tom věděla? Proto jsi mě chtěla zdržet? Co tu sakra dělají?!“ vyhrkla jsem na ni rychle. O pozornost takového typu jsem nestála. Ne když jsem na to sama.

„Promiň já.. zavolala jsem je. To když jsem na tebe byla naštvaná. A navíc.. všichni chtějí vědět, co se Zaynem máš.“ přiznala se moje skvělá kamarádka.

„Cože?!“ měla jsem pocit, že se mi rozskočí hlava. Alison mi už ale nestačila odpovědět, některý z fotografů si totiý všiml, že se blížím domů, a okamžitě se k nám rozeběhl. A za ním taky všichni ostatní. Obklopili mě a Alison se mi ztratila dohledu.

„Ronnie, jste Zaynova nová přítelkyně?“ „Jak jste se potkali?“ „Je pravda, že jste ho svedla někde v baru?“ „Veronico..“ „Slečno Tannová..“ Ti lidé byli neúnosní. Dokonce mě oslovovali mým celým jménem. Nemůžu uvěřit, že už si o mě vyhledávali informace. Křičeli na mě ze všech stran a nechtěli mě pustit. Jediné, po čem jsem toužila, bylo jít domů. Ani chvíli jsem proto neváhala a rozeběhla jsem se. Domů jsem nemohla, a tak jsem běžela na druhou stranu směrem k náměstí. Někteří běželi za mnou a pořád na mě pořvávali. „Proč utíkáte? Je to snad všechno pravda?“

Zatočila jsem snad třikrát a snažila se utéct jim z dohledu. Podařilo se mi to, když jsem vběhla do obchodu s obnošeným oblečením, ve kterém pracoval můj strýc.

„Ahoj Ronnie, jdeš malovat?“ zeptal se mě.

„Dneska ne, jen se potřebuju schovat. Tak půjdu k sobě dozadu, můžu?“ udělala jsem psí oči a ještě jsem se podívala ven prosklenými dveřmi. Na náměstí už byl jen malý hlouček poměrně zmateně vypadajících fotografů.

„No jo. Já jsem zapomněl, že jsi teď slavná.“ zasmál se strejda John a zamával přede mnou časopisem, kde byla moje fotka se Zaynem. Pak mi hlavou naznačil, že mám jít do zadu. Oddychla jsem si a šla jsem tam.

Prošla jsem kolem skladu a došla k úplně posledním dveřím. Vešla jsem dovnitř a zavřela za sebou dveře. Sedla jsem si do křesla v místosti, která byla tak trochu mým druhým domovem. Do místnosti vonící barvami. Do místnosti, která byla plná obrazů a obrázků, které jsem malovala.

TS.