7. část - The bracelet

Už cestou ze Zaynova domu se mi začaly vybavovat některé věci ze včerejška. K mé smůle to ale byly jen malé střípky, které mi dohromady nedávaly nejmenší význam. Vzpomněla jsem si, že Zayn zařídil, aby mi v klubu zahráli oblíbenou písničkou, že jsme zpátky jeli znovu tím autem, kterým jsme přijeli. A taky jsem si vzpomněla, že když jsme vcházeli do domu, zachytila jsem se o kliku dveří náramkem, který jsem měla na ruce. To mě donutilo pustit se Zaynovy ruky, protože do té doby jsem se ho držela. Vzpomněla jsem si, že pak už jsem se jeho ruky nechytila. Věděla jsem, že jsem se pak něčí ruky chytila. A věděla jsem, že ta ruka nebyla Zaynova.

V autobuse jsem nahlédla do svého mobilu. V duchu jsem poděkovala sama sobě, že jsem nikomu nevolala, ani neposílala SMSky. Měla jsem tam ale pár fotek, nových ze včerejška. Hned jako první jsem otevřela fotku, na které jsem, se širokým úsměvem od ucha k uchu, objímala Louise. „Ježiši.“ pronesla jsem znechuceně a otráveně. Na další fotce jsem byla já a Zayn. Drželi jsme se za ruce, přesně tak, jako by to byla fotka určená pro lidi na internetu. Na dalších fotkách jsem už nebyla já. Liam s Harrym. Zayn s Harrym. Niall s nějakou holkou, kterou jsem si ani nepamatovala. Kromě fotky mě a Zayna, jsem všechny vymazala. Pro jistotu.

Rukou jsem si prohrábla vlasy a v tom jsem si něčeho všimla. Náramek, který jsem nosila vždy a všude, jsem neměla na ruce. Lekla jsem se. Dala mi ho Melody, když odcházela k adoptivní rodině. Bylo nám jedenáct. Melody za něj nejspíš musela utratit své celoživotní úspory, protože byl z pravého stříbra.

Zbrkle jsem otevřela svou tašku a začala se v ní přehrabovat. Nic. Nebyl tam.

Když jsem přiběhla do hotelu, sundala jsem si oblečení a prohledala i to. Náramek jsem nemohla najít, a tak mi nezbývalo nic jiného, než přemýšlet, kde jsem ho mohla nechat. S jistotou jsem věděla, že do  Zaynova domu jsem přišla s náramkem na ruce. Taky jsem věděla, že cestou domů už jsem ho neměla. Musela jsem ho tedy ztratit tam.

Povzdychla jsem si a podívala se na hodiny. Bylo skoro poledne. Na mobilu jsem naťukala rychlou SMS, kterou jsem poslala na Zaynovo číslo.

Jsi doma?-G.

Odpověď přišla téměř okamžitě.

Jsem, proč? -Zayn.

Odlehlo mi, doufala jsem, že tam ještě bude.

Doufám, že už tam nikdo jiný není.-G.

Odepsala jsem mu ještě rychle. Převlékla jsem se, umyla, a zakryla kruhy pod očima make-upem. Znovu jsem zamířila k Zaynovi.

„Ahoj, díky bohu, že jsi ještě doma.“ Vyvalila jsem na něj hned po tom, co jsem se dotrmácela až k jeho dveřím. Vypadal překvapeně. Přemýšlela jsem, jak je možné, že vypadá dobře i po tom, jak včera pil.

„Tak co potřebuješ?“ ptal se mě Zayn s malou vráskou mezi obočím.

„Můžu dál?“ odpověděla jsem mu otázkou.

„Jasně, pojď.“ Usmál se. Chviličku vypadal, že je i rád, že jsem přišla.

„Můžu kouknout do pokoje pro hosty?“

„Proč?“ zamračil se.

„Asi jsem tady ztratila náramek. A potřebuju ho nutně najít.“ Vysypala jsem ze sebe rychle.

„Aha.“ Ramena mu trošku poklesla. „Tak dobře, klidně se tam jdi kouknout.“ Zdálo se mi, že vypadal zklamaně. Jenomže z čeho by byl zklamaný? Že jsem přišla jen kvůli náramku? Hloupost.

Vyběhla jsem nahoru po schodech do pokoje pro hosty a převrátila to tam vzhůru nohama. Doufala jsem, že má Zayn nějakou hospodyni, která to pak uklidí, protože já jsem to udělat nehodlala. Dívala jsem se pod postel, na postel, prohledala jsem šuplíky i poličky. Jenomže náramek nikde. Dokonce jsem se dívala i do skříně, kterou jsem určitě večer ani neotevřela. Povzdychla jsem si. Nemohla jsem ten náramek ztratit. Melody by mě zabila.

Pak mě napadla ještě jedna věc. Ložnice, ve které jsem se probrala. Šance byla velká,.. nebo možná malá, ale i tak jsem se rozhodla jít se tam podívat. Vyšla jsem z pokoje pro hosty a přešla na druhý konec chodby. Otevřela jsem dveře a našla pokoj ve stejném stavu, v jakém jsem ho ráno opouštěla. S rozdílem toho, že v posteli nikdo nebyl. Znovu jsem prošmejdila celý pokoj. Rozhrabala peřiny a povlečení. Ale po malém stříbrném náramku se slehla zem.

Zklamaně jsem si sedla na postel a začala se smiřovat s tím, že svůj náramek už nenajdu.

Když jsem vycházela z ložnice, srazila jsem se ve dveřích se Zaynem.

„Co děláš tady?“ zeptal se nechápavě.

„No.. už jsem nevěděla, kde mám hledat, tak mě napadlo prohledat všechno.“ Mluvila jsem rychle. Přesně tak, jak mluvím, když jsem nervózní ze situace, ve které jsem. „Ten náramek mám od kamarádky. Musím ho najít a vím jistě, že když jsem večer přišla sem, ještě jsem ho měla na ruce.“

„Tak já se po něm podívám. Kdybych ho našel, tak ti dám vědět.“ Usmál se.

„Vážně?“ zvedla jsem obočí.

„Jo.“ Zasmál se. „Co jiného bych dělal s tvým náramkem?“

„No to je asi pravda.“ Taky jsem se zasmála. „Díky.“ Obešla jsem ho a šla dolů ze schodů. Kdyby našel můj náramek, vrátí mi ho. Byla jsem klidnější.

„Grace?“ zavolal za mnou Zayn, když jsem se chystala odejít. Otočila jsem se jeho směrem.

„Můžeš ještě na chvíli? Chci ti něco říct.“ Posadil se na pohovku v obýváku naproti vchodových dveří. Šla jsem tedy za ním a posadila se vedle něj.

„Víš, chtěl jsem..“ začal.

„Jsem příšerně unavená.“ Skočila jsem mu do řeči.

„Grace, já..“

„Víš, skoro jsem nespala.“ Znovu jsem mu skočila do řeči. Až později jsem si uvědomila, že jsem to dělala proto, že jsem se bála, co mi chce říct.

A on to vzdal. Už se nesnažil mi nic říct. A už mě nenechal skočit mu do řeči. Prostě se ke mně naklonil a přitiskl své rty na ty mé, načež jsem já automaticky zavřela oči. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, co dělá – než jsem si uvědomila, co dělám já. Jakmile mi to došlo, vzpamatovala jsem se. Otevřela jsem oči a odtáhla se od jeho rtů. Překvapeně jsem na něj zírala a mlčela jsem. Pak jsem se postavila.

„Už.. musím jít.“ Vydala jsem ze sebe a už jsem se na něj neohlížela.

„Grace..“ zaslechla jsem ještě přes dveře, které jsem za sebou zabouchla, a rychlým krokem, se zmateným výrazem na tváři, jsem se vydala pryč.

V hotelu jsem se ani pořádně nevyspala. Měla jsem zavřené oči asi půl hodiny, když mi zavolal Richard, že jdu pozdě. Úplně jsem zapomněla, že je dnes večer poslední londýnský koncert.

Celý tento den byl zmatený. Nevěděla jsem, vedle koho jsem se probudila. Nevěděla jsem, co se to vlastně stalo později u Zayna. A jediné, co jsem věděla jistě, bylo, že když uvidím pohledy kluků, dojde mi, kdo to byl. Jenomže i v tomhle jsem se mýlila. Jakmile jsem byla v zákulisí a oni dorazili, připadala jsem si hrozně. Měla jsem pocit, jako by to oni všichni věděli, jen já byla mimo obraz. Jako by všichni věděli, vedle koho jsem se probudila. Nikdo nedal nic najevo, a přesto jsem měla pocit, že toho dávají najevo až moc.

A to přidalo další problém na můj seznam věcí, se kterými jsem se musela vypořádat. Jenomže tenkrát byl ten seznam ještě docela malinkatý.

TS.