7. část - Smiling Through The Tears

Byla už jsem skoro doma, když mi začal vyzvánět mobil. Zmáčkla jsem zelené tlačítko a přiložila si telefon k uchu.

„Víš, jak se jmenuje nejchytřejší blondýna?“ ozval se Zaynův hlas a já jsem se nechápavě zamračila.

„Zlatý retrívr!“ dokončil, když jsem mlčela. Přes slzy jsem se malinko zasmála.

„Cože?“ vydala jsem ze sebe s naprostým nepochopením, pořád jsem ale měla jemný úsměv na tváři. I přes to, že jsem před chvíli plakala jako o život.

„Chtělas rozesmát, nebo ne? Špatný vtip? Mám jich ještě zásobu, můžu říct jiný.“ Mluvil Zayn rychle.

„Jo.. teda, ne…“ zakoktala jsem a utřela si slzy z tváře. Vážně mi takovou hloupostí vylepšil náladu? Samozřejmě jsem hned nezapomněla na to, co jsem před chvílí viděla, ale přestala jsem na to myslet. Alespoň na chvíli. „Děkuju.“ Řekla jsem nakonec Zaynovi do telefonu. To už jsem dorazila domů a vyběhla nahoru k sobě do pokoje. Mobil jsem měla po celou dobu u ucha.

„Stalo se něco?“ zeptal se mě a já jsem cítila jeho starostlivost úplně stejně, jako kdyby stál vedle mě. Před očima jsem viděla jeho obličej. Dlouho jsem mlčela. On čekal.

„.. Vlastně ano.“ Odpověděla jsem mu. V tu chvíli mi přišlo, že není člověk, který by byl důvěryhodnější. Můžu mu říct všechno a vím, že je to správně. Právě to mě donutilo udělat to, co jsem udělala – všechno jsem mu pověděla. O tom, jak se Aaron neukázal. O tom, jak jsem se mu snažila dovolat. Jak jsem mu psala. Sháněla ho. A nakonec i o tom, jak jsem ho viděla líbat se s mou nejlepší kamarádkou. „Promiň, že tě tím otravuju.“ Dokončila jsem své vyprávění.

„Muselas to někomu říct.“ Odpověděl mi Zaynův hlas z telefonu. „A já jsem rád, že mi věříš natolik, abych to byl právě já.“ Chvíli se odmlčel. „Víš co? Právě jsem se rozhodl, že na to prostě nebudeš myslet. On si stejně nezaslouží, abys nad ním přemýšlela. Řekni, kde tě mám vyzvednout, pojedeme na výlet.“ Oznámil mi.

„Cože?“ Vykulila jsem oči. „Ale já přece nemůžu je-..“

„Žádné ale!“ přerušil mě dřív, než jsem stihla protestovat. Trošku jsem se zasmála.

„Tak kde?“ zeptal se mě pak znova.

„Nevadí, že budu vypadat jako uplakaná želva?“ zeptala jsem se a kousla se do rtu. V telefonu jsem slyšela jeho smích.

„Adresu!“ nakázal mi. Nadiktovala jsem mu adresu, kde bydlím, protože to bylo první, co mě napadlo a navíc – opravdu se mi nechce chodit do parku, ani ke škole, ani na náměstí. Nikam. Co kdybych je potkala?

Neuběhlo ani dvacet minut a já už jsem slyšela zvonění u dveří. Seběhla jsem tedy dolů a otevřela je. Stál za nimi Zayn, samozřejmě. A vypadal skvěle. Ani jsem ho nestačila pozdravit. Vzal mě za ruku a tahal někam do auta. I když nazývat limuzínu, která mi stála před domem, autem, je poněkud fádní.

„Počkej! Kam to vlastně jedeme?“ zeptala jsem se ho, když mě nacpal do zadních dveří toho luxusního auta, a když si sedl vedle mě.

„Nech se překvapit.“ Uculil se svým, nespíš už dobře natrénovaným, úsměvem, a kývl na řidiče (řidiče!!), aby jel. Pak se na mě podíval a zase se na chvíli zatvářil starostlivě. „Tak.. jak ti je?“ zeptal se skoro neslyšně načež jsem si dětsky zakryla uši a začala kroutit hlavou.

„Ne-ne-ne neposlouchám těěě ne ne.“ Opakovala jsem pořád dokola a Zayn se samozřejmě smál. Nakonec mě chytil za ruce a stáhl mi je dolů z uší, pak znovu pustil.

„Dobře, už se nebudu ptát.“ Zasmál se. Na rukách, kde mě chytil, jsem ještě dlouho cítila teplo.

Nejeli jsme dlouho. Nebo mi spíš čas utíkal rychleji, když jsem se vlastně bavila. Zayn měl talent. Opravdu mě dokázal zbavit myšlenek na všechno zlé.

„Tak vystupovat!“ usmál se na mě, když už stál venku z auta a otevíral mi dveře. Vystoupila jsem a vykulila jsem oči na to, co jsem uviděla. Přede mnou byla obrovská horská dráha. A taky hromada lidí.

„Chtěl jsi mě rozesmát nebo mě zabít?“ zeptala jsem se ho úzkostlivě, když jsem mu ve tváři viděla tu radost. Nebyl pochyb, že se chce jet projet.

„Ale noták!! Je to super.“ Přesvědčoval mě. Byla bych protestovala, ale nejspíš mi došlo, že vážně nemám na vybranou. Hned na to mě ale něco napadlo.

„Nevadí ti, že je tu taková spousta lidí? Všichni tě znají a určitě tu jsou fotografové.“

„Ochranka nás doprovodí až k dráze. A pokud jde o fotografy..“ propletl si prsty své ruky s těmi mými a významně se na mě zadíval. „.. hrozně rád jim dělám ze života peklo.“ Dokončil. Mrkl na mě, zasmál se a už mě táhl dopředu do davu lidí, který na nás pomalu ale jistě začínal zírat. Poznali ho.

Když jsme si sedli do sedaček na horské dráze, připadla jsem si, jako by mi bylo sedm. Chodili jsme sem tehdy poměrně často. Celá rodina. Už je to ale snad deset let, co jsem jela naposledy. Zayn rozdával úsměvy fanynkám, které si ho pořád fotily, a jen se tajemně culil, když se ho ptaly na to, kdo jsem. Páni, vážně to umí zahrát. Jsem zvědavá, co mi řeknou mí známí na to, až mě uvidí někde na internetu se Zaynem Malikem. Vozíček na dráze se rozjel a já jsem začala mít strach. Skončilo to tak, že jsem Zayna křečovitě držela za ruku a křičela jak blázen. Úžasná podívaná pro všechny ty lidi okolo. Bal to čert, i tak jsem se totiž cítila fajn.

To, co jsem ale necítila, byly moje nohy, když jsem šla dolů z dráhy. Točila se mi hlava, ale smála jsem se jako blázen.

„Tys mě zničil!“ říkala jsem Zaynovi, který mě pořád držel za ruku. Teď to ale nebylo kvůli paparazziům. Bylo to proto, abych sebou nehodila někam na zem.

„Neříkej, že to nebylo skvělé.“ Smál se, očividně byl spokojený se svým výkonem. I já jsem byla. Znovu jsme se prodrali davem lidí, křičících jeho jméno, a nasedli do limuzíny, která mě zavezla zase zpátky domů. Zayn mě odprovodil až ke dveřím, což bylo neskutečně milé.

„Díky moc.“ Řekla jsem mu ještě jednou.

„Rádo se stalo.“ Usmál se na mě, pak se ke mně trošku naklonil. V tu chvíli jsem věděla naprosto přesně, co se chystá udělat. A já jsem udělala to první, co mi přišlo na mysl - sklopila jsem hlavu dolů. Odtáhl se, ale úsměv ze rtů mu nepohasl. Rozloučil se se mnou, nasedl zpět do auta a v tu ránu byl pryč. Uvědomila jsem si, že mám husí kůži, a cítila jsem, že se možná malinko červenám. Není divu, že se Zayn před chvílí smál.

 Zapomněla jsem ale na všechno, co se stalo. Vlastně jsem se celou dobu usmívala. Tak, jak jsem se neusmívala ani s Aaronem.

TS.