6. část - Who?
„Víš, kde to je, že?“ zeptal se mě Zaynův hlas v telefonu zatímco já jsem si obouvala boty.
„Jo, snad to najdu.“ Odpověděla jsem mu. Diktoval mi adresu svého domu, do kterého jsem se chystala dnes večer. Odtud jsme měli později společně vyjít do baru, kde nás měli čekat ostatní kluci ze skupiny. Nemohla jsem říct, že jsem se těšila. Protože jsem se netěšila. Věděla jsem, jací dokážou být.
„Určitě? Mohl bych pro tebe přijet.“
„Zvládnu přece najít barák.“ Odpověděla jsem mu a pak zavěsila. Neměla jsem čas vybavovat se, protože jsem už teď nestíhala. Rychle jsem si přehodila kabát přes ramena a vyběhla ven ze dveří. Seběhla jsem dolů po schodech takovou rychlostí, že jsem se divila, že jsem sebou nepraštila někam o zem.
Byla jsem ráda, že Stars Coffee od mého současného hotelu nebylo daleko. Za deset minut jsem svou rychlo chůzí byla na místě. Vešla jsem dovnitř a bez rozmýšlení zamířila do rohu kavárny – jako vždy. Udělala jsem asi tři kroky a hned se prostorami kavárny rozlehlo pištění mé nejlepší kamarádky. Melody ke mně přiběhla a objala mě takovou silou, že jsem téměř nemohla dýchat.
„No konečně! Děláš si srandu? To jsi teď slavná? Proboha chodíš s tím nejúžasnějším klukem na světě!“ začala ze sebe sypat jednu větu za druhou. Upřímně jsem se tomu zasmála. Sundala jsem si kabát, pověsila ho na věšák vedle stolku a usadila se na židli, zatímco Melody nedočkavě koukala, co ze mě vypadne. Když jsem jí neodpovídala, povzdechla si, uklidnila se, a posadila se na protější židli. Pořád ji ale cukaly koutky nadšeným úsměvem, jako vždycky když měla nejnovější drby.
„Ahoj, jak se máš, Melody? Já se mám dobře, díky za optání.“ Pronesla jsem sarkasticky a Mel protočila očima.
„Znáš mě a víš, že je mi všechno jedno, dokud mi nevysypeš detaily ohledně Zayna Malika.“ Vykřikla to jméno tak nahlas, že se pár lidí v kavárně otočilo naším směrem. Když ale zjistili, že tam nikdo toho jména není, zase se otočili zpátky a věnovali se svým kávám a rozhovorům o svých problémech.
Usmála jsem se. „No jo, já vím. Jenomže nevím, co chceš slyšet.“ Věděla jsem, že jí nemůžu říct pravdu. A mrzelo mě to. Melody byla má nejlepší kamarádka, poznaly jsme se už jako malé děti. Chránila mě před ostatními zlými dětmi na místě, kterému jsem jako malá musela říkat domov.
„Nevíš, co chci slyšet?“ zvedla obočí ještě výš než obvykle. Pramen vlasů, který měla za uchem, jí spadl do očí, a ona ho jedním pohybem ruky dala zpátky na své místo. „To je přece jasné! Úplně všechno! Tohle je naprostý zázrak. To, že jsi dostala tu práci právě tam.. to byl osud!“ v očích měla jiskřičky, jak zapáleně mluvila o mé záležitosti.
„Zázraky neexistují. A nejsou věci jako osud.“
Další protočení očima na druhé straně stolu.
„Přestaň s těmi svými citáty a nesmysly. Tohle přece nebyla náhoda.“
„Proč by nebyla?“ zvedla jsem obočí. „Kdyby tu práci dostal někdo jiný, tak..“
„Tak by se Zayn zamiloval do toho někoho jiného?“ přerušila mě.
„Zamiloval? Cože, ne já jenom, že..“ zarazila jsem se. Nemohla jsem jí říct, že kdyby tu práci dostal někdo jiný, tak by dostal i druhou práci – totiž chodit se Zaynem. Nemohla jsem vyzradit něco takového. Ani své nejlepší kamarádce. Povzdychla jsem si. „Máš pravdu, byl to osud.“ Řekla jsem frázi tak otřepanou, že mi z ní naskočila husí kůže. Na osud nevěřím.
Melody se spokojeně usmála. Číšník nám přinesl kávu a započal výslech, ve kterém jsem jí musela vylíčit tisíce vymyšlených věcí včetně detailního popisu momentu, kdy jsme se se Zaynem poprvé políbili.
Čas strávený s Melody uběhl rychleji než obvykle a já jsem po zastávce v mém hotelu utíkala na autobus, který mě měl dovézt blízko Zaynova domu. Adresu mi řekl. I tak jsem se ale chvíli toulala, než jsem přišla na správné místo. Velký dům byl obehnán plotem, jehož brána byla zavřená a taky, jak jsem o chvíli později zjistila, zamčená. Zazvonila jsem proto na zvonek. Čekala jsem, že se mě někdo zeptá, kdo jsem, ale nestalo se. Brána se se zabzučením otevřela, a tak jsem v klidu vešla dovnitř. Přišla jsem ke dveřím, které se v ten moment otevřely. Stál tam Zayn, perfektně nastajlovaný jako obvykle, a pohybem ruky mě zval dál. Začal mluvit teprve, když jsem vešla dovnitř a on za námi zavřel dveře.
„Kde sis nechala auto?“
„Ehm.. auto?“ zvedla jsem zmateně obočí.
„Přijela jsi autem, ne?“ malinko se zamračil.
„Ne.“ Zasmála jsem se. „Přijela jsem autobusem, nemám auto.“ Objasnila jsem mu. Jen se nechápavě díval, jakoby mít auto byla samozřejmost a ten, kdo ho nemá, byl divný. Člověk nemusí být divný, aby neměl auto. Stačí být bez peněz.
„Myslela jsem, že rovnou půjdeme do toho baru.“ Ozvala jsem se po chvíli, co bylo ticho.
„Máme tam být až za hodinu, řekl jsem ti, ať jsi tu dřív pro případ, že bys nestíhala. A není to ani bar jako spíš.. klub.“ Mluvil, zatímco já jsem se soukala z kabátu.
„No a co teda budeme dělat mezitím?“
„Ukážu ti dům.“
„Paráda. Budeš se mi chlubit s nejmodernějším vybavením za velké prachy.“ Protočila jsem očima. Neodradilo ho to. Naopak vypadal pobaveně. Pohnul se vpřed, a když zjistil, že stojím na místě, kývl hlavou, abych šla za ním. Vedl mě chodbou a dělal zastávky u každých dveří. Ložnice, ložnice, koupelna, koupelna, pokoj pro hosty, další ložnice, herna, kuchyně, jídelna, další koupelna, další ložnice.
„Připadala bych si osamělá, být sama v takhle velkém domě.“ Zamumlala jsem.
„Moc času tady netrávím.“ Pokrčil rameny. „Pořád někam jezdíme, jsem ve studiu, a když už jsem doma, vždycky je tu někdo se mnou. Tak pojď, půjdem.“ Ukončil prohlídku domu a já jsem ho následovala dolů ze schodů z prvního patra ke dveřím a pak ven. Před domem stálo na silnici auto, připravené jako náš odvoz. Zayn beze slova nastoupil. Já jsem se rozhlédla kolem a viděla na rohu ulice hromadící se skupinku holek, které se dívaly mým směrem. Pak jsem nastoupila taky.
Čekala jsem, že to bude nějaký zapadlý klub s malou návštěvností. Takový, ve kterém by nikdo nečekal One Direction. Jenomže jsem se spletla. Auto zastavilo před klubem, u jehož dveří stála obrovská fronta lidí čekající na to, až je pustí dovnitř. Jen jsme dlouhou řadu obešli, Zayn přikývl obrovskému hromotlukovi u dveří, a vešli jsme dovnitř – bez nejmenších problémů. Vevnitř hrála hlasitá hudba a všichni tam byli vyoblékaní tak, že jsem se ve svých keckách a kožené bundě styděla. Holky tančily do rychlého rytmu hudby v podpatkách a třpytivých topech. Zayn mě chytil za ruku. „Nezapomeň, kdo jsme.“ Zašeptal mi do ucha a táhl mě ke stolu, u kterého seděly čtyři známé tváře. Celá ta slavná banda. Vypadali zabraní do debaty, ale jakmile jsme se ukázali, jejich pohledy se stočily ke mně. Každý jeden z nich si mě prohlédl od hlavy až k patě, jakoby zjišťovali, jestli jsem vhodná kandidátka na Miss UK. Z Niallova pohledu šlo poznat, že usoudil, že vhodná jsem. Louis si jen odfrkl, neměl mě rád. Harry se díval podobně jako Niall, a Liam se jen usmíval jako by mi chtěl poblahopřát k výborným výsledkům ve škole.
„Ahoj.“ Pozdravila jsem je všechny a rukou, za kterou mě Zayn nedržel, jsem jim mávla.
Výslech – to bylo to, co následovalo hned, jak jsme si se Zaynem sedli. Připomínalo mi to dnešní odpoledne v kavárně. Stejně jako předtím jsem lhala, jen s tím rozdílem, že teď mi to bylo jedno. Nevadilo mi, že jim lžu. Všechno vyprávění bylo doplňováno neustálým připíjením si. Slova „na to se napijem!“ nebo „to chce přípitek“ jsem ten večer slyšela mockrát.
Nakonec – nebyli tak zlí. Musela jsem uznat, že se dokázali bavit. Teda až na Liama, který pořád tikal očima ze strany na stranu a kontroloval, jestli nás někde někdo nefotí. Niall po čase odběhnul od naší skupinky, aby tančil na stole jiné skupince lidí. Zayn se držel pořád na místě. Liam kontroloval Harryho, který se každou chvíli natahoval po dalším a dalším pití nebo po mých nohách. A Louis.. ten se na mě díval zle. „Tebe..tebe fakt nemám ráda.“ tohle byla totiž poslední věta, kterou si z toho večera pamatuji, a která vyšla z mých úst zatímco jsem s přivřenýma očima ukazovala prstem právě na Louise.
Věděla jsem, že se ani jeden z nich nezdráhá opít (snad kromě Liama), ale že se nezdráhají opít i přítelkyni jejich kamaráda, to jsem nečekala. Pořád měli co slavit. Celý zbytek večera jsme si totiž připíjeli, připíjeli... a připíjeli.
Ráno jsem otevřela oči a světlo v místnosti mě praštilo jako kladivo. Podívala jsem se kolem sebe, abych zjistila, že jsem v jedné ze Zaynových ložnic. Zaynových ložnic, v Zaynově domě.. zamračila jsem se. Neměla jsem nejmenší ponětí, jakým způsobem jsem se na toto místo dostala. Málem jsem dostala infarkt, když se peřina na místě vedle mě pohnula. Podívala jsem se tam, a i když se mi naskytl pohled na obyčejnou hroudu v peřině, bylo mi jasné, že je to Zayn. Pamatovala jsem si střípky včerejší noci a věděla jsem, že jsem se ho celou dobu držela za ruku. Druhý infarkt jsem málem dostala, když jsem se podívala pod peřinu a zjistila, že na sobě nemám oblečení.
„Sakra!“ zasykla jsem potichu, tohle nevěstilo nic dobrého. Potichu jsem vstala. Moje oblečení bylo rozházené po pokoji. S obtížemi jsem se oblékla a tak, abych ho nevzbudila, jsem se vypařila ze dveří. „Pokud si nic nepamatuji já, nebude snad ani on. A pokud si nic nepamatuje, bude lepší, když si ani nebude mít důvod ke snaze vzpomenout si.“ Říkala jsem sama sobě v duchu. Rychle jsem seběhla dolů po schodech. Najednou jsem byla vděčná, za Zaynovu prohlídku domu. Po špičkách jsem přeběhla až ke vstupním dveřím a byla bych z nich okamžitě vyletěla, kdyby mě nezastavil známý hlas.
„No dobré ráno.“ zasmál se Zayn a mě se zatmělo před očima. Na patách jsem se otočila a uviděla ho připravovat něco v kuchyni. Když je ale v kuchyni a je oblečený.. a vyspaný..
„Eh.. dobré ráno.“ zachraptěla jsem.
„Promiň, že jsi musela spát v pokoji pro hosty, ale všechny ložnice obsadili kluci.“ řekl mi.
„eh.. no jo, jasně, to je v pohodě.“ polkla jsem. Všechny ložnice obsadili kluci. Znovu jsem se otočila a spěchala ke dveřím. Přála jsem si být co nejdřív pryč.
„Počkej, nechceš něco na snídani?“ slyšela jsem ještě za sebou Zayna.
„Ne, spěchám.“ obula jsem si boty a vyrazila ze dveří. Utíkala jsem s rozcuchanými vlasy a rozmazaným líčením na autobus a věděla jsem, že vypadám jako blázen. Nevěděla jsem, jestli se mi to celé jen nezdálo.
Když jsem se probudila, byla jsem si jistá, že ta hýbající se hrouda vedle mě, byl Zayn. Jenomže ten už byl v kuchyni a připravoval snídani. Jestli to nebyl on.. jestli jsem v posteli bez oblečení neležela s ním..
.. tak s kým teda?
TS.
