6. část - Expect The Unexpected

Ráno jsem se probudila s obrovskou bolestí hlavy, která se zázračně objevuje pokaždé, když jsem moc rozrušená, nebo když pláču. Mohl za to Aaron. Skoro jsem nespala jen kvůli tomu, že jsem musela myslet na důvod, proč nepřišel. Ani mi nenapsal SMSku. Na jednu stranu jsem na něj byla naštvaná, ale na druhou stranu jsem se bála, jestli se něco nestalo. Chtěla jsem s ním mluvit, a proto jsem hned, co jsem odlepila oči od sebe, vzala z nočního stolku telefon a zkusila mu zavolat. Marně. Nezvedal to. Už dlouho jsem si tak moc nepřála, abych mohla jít zase do školy. Tam bych ho totiž viděla. Jenže byla sobota a víkend teprve začal.

Věřte nebo ne, jediné, co mi vždycky pomáhalo na takovouhle bolest hlavy, bylo běhání. Takže jsem vstala z postele, šla jsem se umýt, pak si oblíkla něco sportovnějšího a vyšla jsem z domu ven. Bylo teprve šest hodin ráno, takže jsem tentokrát nepotkala mamku v kuchyni, ani taťku v obýváku u televize. Dala jsem si do uší a vyběhla směrem k parku. Dokonale mě to uklidnilo, a se zapnutou hudbou jsem na chvíli přestala myslet na to, jak mě Aaron štve. Ještě párkrát jsem mu zkoušela, když jsem zastavila v parku, abych si na chvíli odpočinula, ale neúspěšně.

Když jsem doběhla domů, hlava už mě tolik nebolela. Bylo už kolem osmi hodin, takže všichni byli vzhůru. Seděli společně u stolu a snídali. Moje máma měla na stole před sebou svou obvyklou snídani – jogurt. Hodně si hlídá svou postavu a připadá mi, že to někdy spíš přehání. Každopádně na to, že už má dvě děti, vypadá hodně dobře. Šéfuje redakci módního časopisu, takže je to vlastně tak trochu její práce – vypadat skvěle.

Můj táta měl před sebou na stole snad všechno, co se v kuchyni našlo. Vždycky mě zajímalo, jak je možné, že toho tolik sní. Nevím, jestli se záliba v běhání dá dědit po rodičích, ale pokud ano, tak jsem to zdědila po tátovi. Taky chodil běhat vždycky, když si potřeboval pročistit hlavu, takže většinou, když se vrátil z práce. Je bytový architekt. Ani nevím, jak vypadá jeho pracovna, protože většinou je zasypaná tunou odborných časopisů a jeho nákresů.

V čele stolu seděl můj malý bráška. Ráda jsem ho škádlila tímhle oslovením, i když je ve skutečnosti o tři roky starší než já – je mu dvacet. Dostudoval, takže by už teoreticky měl taky pracovat, jenomže on mnohem radši seděl zavřený u sebe v pokoji, kde nedělal nic. Je tak trochu flegmatický, a tohle mu vyhovuje. Rodiče z toho samozřejmě nadšení nejsou.

Zašla jsem si opláchnout ruce a připojila se k nim. Udělala jsem si mou oblíbenou snídani – tousty, a dala se do jídla.

„Co se stalo?“ zeptala se máma s pohledem upřeným na mě. Pokaždé poznala, že se něco děje. Konec konců, nebylo těžké to uhádnout. Můj ranní odchod z domu ve sportovním značil jen jediné – něco je špatně. Pokrčila jsem rameny.

„Nic významného, fakt.“

„Něco s Aaronem?“ trefila do černého a zahlédla jsem, jak brácha teatrálně převrátil očima, načež se zvedl, a odešel do svého pokoje. „Je to takový milý kluk.“ Dodala ještě máma. Měla Aarona hrozně ráda. Přišlo mi až divné, jak mi ho schvalovala.

„Vůbec ne mami, buď v klidu.“ Rychle jsem do sebe nasoukala poslední toust a křečovitě se usmála. Pak jsem se, ještě s plnou pusou zvedla, a odkráčela z kuchyně pryč. Zavřela jsem se u sebe v pokoji.

V pondělí ráno jsem chtěla být ve škole už alespoň o hodinu dřív, abych Aarona zastihla ještě před tím, než půjde do třídy, ale k mému neštěstí jsem zaspala, což se mi poslední dobou stávalo nějak často. Došla jsem do třídy až o přestávce před druhou hodinou. Hned jak jsem vešla do třídy, stalo se něco zvláštního. Všichni podivně ztichli a podívali se na mě. Krom Alison, která ke mně byla otočená zády.

„.. ale zatím jí to říkat nechceme.“ Dokončovala zrovna větu. Pak si nejspíš všimla, jak se ostatní dívají do dveří, tak se otočila, a když mě uviděla, ztichla. Na tváři se jí pak objevil zářivý úsměv a kývla na mě. Šla jsem si sednout na své místo, před ní. Otočila jsem se k ní hned po tom, co jsem si nachystala knihy na další hodinu. Trošku jsem se mračila.

„O čem jsi to tu mluvila, než jsem přišla? Všichni tak.. ztichli.“ zeptala jsem se a doufala, že mi vyklopí nějaký velký drb a řekne mi, abych to nikomu neříkala – tak, jak to dělají nejlepší kamarádky. Alison mě ale překvapila.

„Ale o ničem.. to není podstatné.“ Odvětila mi a podívala jsem se jinam. Zamračila jsem se víc a chtěla jsem se jí ještě zeptat, co se stalo. V tom ale zazvonilo na hodinu a do třídy vešel náš učitel matematiky.

Celý den byl zvláštní. Připadalo mi, že na mě celá třída zírá, Alison se mnou skoro nemluvila, a zlatý hřeb – Aaron do školy nepřišel. Zkoušela jsem mu napsat SMSku, ve které jsem se ho ptala, jestli je všechno v pořádku, ale bez odpovědi.

Odpoledne jsem měla doučování matematiky, jako každé pondělí posledního půl roku, takže jsem ve škole zůstávala asi o hodinu déle. Alison na mě pak pokaždé čekala a šly jsme společně domů. Ani jsem si nemyslela, že by dnes čekala, když se skoro tvářila, jako bychom se neznaly, ale ukázalo se, že jsem se mýlila. Byla na stejném místě, kde čeká pokaždé. Před školou na lavičce. Seděla otočená zády, ale poznala jsem ji, takže jsem se usmála. Doufala jsem, že si konečně promluvíme o tom divném dni ve škole. Následně jsem si ale všimla, že vedle ní na lavičce sedí ještě někdo. Alison se k němu naklonila, on ji objal kolem pasu, a políbili se. Páni! Neřekla mi, že má přítele. Dala jsem jim chvíli času, a pak jsem k nim vykročila s tím, že jsem se usmívala jak pitomec. Alison mi totiž tvrdila, že si nikoho nenajde, dokud nebude se Zaynem. Což bylo, uznejte sami, směšné.

„Alison.. dneska nečekáš sama? Tak to-.“ Úsměv mi ztvrdl na rtech, jelikož jsem už jejímu příteli viděla do tváře. Tohle její přítel rozhodně nebyl. Byl to totiž ten můj. Vedle ní na lavičce s rukou kolem jejího pasu seděl Aaron. Hlas se mi zarazil v hrdle a vykulila jsem oči. V této chvíli jsem opravdu nevěděla co říct. Oba se na mě dívali překvapeně. Aaron se kousal do rtu a má, teď už bývalá, nejlepší kamarádka si kousala nehty. Zakryla jsem si pusu dlaní, jako bych chtěla zastavit vzlyk, který se mi dral z pusy. Alison vypadala, že se chystala obhajovat se. Na to jsem ale nečekala. Otočila jsem se od nich a utíkala domů tak rychle, jak jsem jen mohla. Bylo to zbabělé, ale na nic jiného jsem se v tu chvíli nezmohla. Rozplakala jsem se. Cestou jsem z kapsy vytáhla svůj mobil a napsala SMSku jedinému člověku, na kterého jsem v tu chvíli mohla pomyslet. Zaynovi.

Mohl bys me prosim rozesmat? -R.

TS.