5. část - The puppet

Nikdy jsem nečekala, že se věci stanou tak, jak se staly. Nebudu tomu ale říkat osud. Nikdy jsem tomu neříkala osud, protože jsem nikdy na osud nevěřila. Všechno je náhoda. Každá jediná věc, která se mi stala. Každé špatné i každé dobré rozhodnutí. Všechny chyby.

Po obyčejné procházce Londýnem se věci začaly dít rychle. Rychleji, než jsem očekávala. Ještě ten večer jsem ležela ve svém hotelovém pokoji a přes mobil jsem se přihlásila na svůj twitter. Čekala jsem, že mi nejspíš přibudou followers, a že mi možná pár lidí napíše. Čekala jsem, že jich bude tak pět. Ale to, co jsem tam viděla, mě zaskočilo. Díky Zaynovu tweetu teď můj profil sledovalo víc než tři tisíce lidí. Nejmíň polovina z nich mi taky napsala, a tak jsem jen posunovala stránku dolů a pročítala všechny ty tweety o tom, jak jsem skvělá, nebo o tom, jak jsem strašná. Těch nepříjemných bylo víc, což mě nemělo mrzet.. ale mrzelo.

Drž se od něj dál!

Nejsi hezká, měla by ses klidit pryč!

Jestli chodí Zayn s tebou, tak to už mám šanci i já.

Vlastně jsem věděla, že přijdou i takové ohlasy, ale netušila jsem, že se z toho budu cítit takhle. Byla jsem smutná a podrážděná a naštvaná sama na sebe. Na to, že jsem s celou touto komedií souhlasila. Teď už jsem ale nemohla udělat krok zpátky. Nastoupila jsem do kolotoče, který nezastavuje.

Myslím, že vám to se Zaynem sluší. Praví directioners vás milují :)x

Ve chvíli, kdy jsem si přečetla tento tweet, jsem se usmála. Alespoň malá radost ve večeru plném smutné nálady. Odpověděla jsem pouze slovem „děkujeme“.

Zamyslela jsem se nad významem slova „directioners“ a došlo mi, že si takhle říkají jejich fanynky. Zasmála jsem se tomu. Byly jako rodina.

Na chvíli jsem se zamyslela nad celou touto situací. Nad One Direction a nad jejími členy. Chodím s jedním z nich a ostatní pořádně neznám. To málo, co jsem o nich věděla, jsem z větší části neměla ráda. Zayn byl vždy jediný, kdo se mnou alespoň trošku normálně promluvil. Věděla jsem ale, že to nebude trvat dlouho a přijde chvíle, kdy poznám i ostatní.

Zazvonil mi telefon. Na displeji neznámé číslo.

„Ano?“ zvedla jsem to.

„Tady Richard.“ Představil se hlas, který mi byl povědomý. Jenomže to jméno jsem si neuměla zařadit.

„Kdo?“ zeptala jsem se a malinko se zamračila.

„Tvoje noční můra.“ Odporně se zasmál a mě hned došlo, že to volá Plešoun.

„Co chcete?“ zněla má další otázka. Nechtěla jsem se s ním vybavovat. Už z jeho hlasu mě mrazilo.

„Sejdi dolů, jsem u tvého hotelu. Potřebujeme ještě něco vyjednat.“ A zavěsil. Ani se mě neptal, jestli chci nebo ne. Prostě mi to přikázal. A já jsem šla. Obula jsem si vysoké boty a hodila přes sebe kabát. Vzala jsem si klíče a s bouchnutím jsem za sebou zavřela dveře. Seběhla jsem dolů po schodech a vyšla z hotelu. Chvíli jsem se rozhlížela a nikoho neviděla. Až pak mě někdo chytil za paži a zatáhl kousek dál, kam nebylo vidět ze silnice. Vytrhla jsem se mu.

„Tak co je?“ zamračila jsem se a druhou rukou si promnula paži, za kterou mě chytil. Věděla jsem, že zítra tam budu mít modřinu. Tady venku byla zima. Když začal Plešoun mluvit, z úst mu stoupaly obláčky kouře.

„Jen jsem se potřeboval ujistit, jestli jsi si vědoma toho, že tě platím, a že tudíž musíš dělat to, o co tě požádám..“ začal svou přednášku. Zvedla jsem obočí.

„To jste mi nemohl říct po telefonu?“ odsekla jsem.

„Tak odpověz.“

Povzdychla jsem si. „Ano, jsem si vědoma toho, že mě platíte, a že musím dělat to, o co mě požádáte.“

Usmál se. „Fajn.“ Vypadal spokojeně. „A nemohl jsem ti to říct po telefonu. Přece jsem si nemohl ujít pohled na ten tvůj nově upravený ksichtík.“ Zazubil se a hrubě mě chytil za bradu. Hned jsem ho odstrčila.

„Jestli je to všechno, tak půjdu.“ Řekla jsem mu. Nehodlala jsem se tady zdržovat, jestli se on hodlal chovat jako úchyl. Dala jsem ruce do kapes kabátu a rozešla se zpátky, Plešoun mě ale chytil za zápěstí a zatáhl zpátky.

„Ještě jsme tu neskončili.“ Zdůraznil mi. Upřímně, bála jsem se toho nejhoršího. Vypadal na to, že ho nezajímá nic, jen jeho osobní potěšení.

„Chci ti ještě připomenout, že i když z tebe celý přípravný tým udělal tohle, tak ti není dovoleno myslet si, že jsi hvězda. Nejsi.“ Pokračoval ve svém monologu a já jsem se mračila čím dál, tím víc. „Chci, aby sis vždycky pamatovala, že jsi tu jenom loutka. A že pokud se ti to nebude líbit, můžeš se rozloučit se svými sny stát se slavnou návrhářkou.“

„Jak to-„ začala jsem udiveně.

„Jak to vím?“ zasmál se. „To je jedno, stejně je to směšné.“ Vysmál se mi a mě v tu chvíli bylo hrozně. Raději bych seděla ve svém hotelovém pokoji a četla si ty odporné tweety. Nic jsem neřekla, a proto mluvil dál.

„Taky si uvědom, že nikdo jiný ze skupiny o tom neví. Takže to musíš hrát i na ně. Jestli někdo přijde na to, že nejste šťastný zamilovaný pár, tak to schytáš ty, ne on.“

„Ale vždyť to je blbost. Oni přece vědí, že se mnou Zayn předtím mluvil jen občas.“ Protestovala jsem.

„Však ty už na něco přijdeš.“ Znovu se usmál. „To je všechno. Jdi.“

Chvíli jsem stála jako zamrazená, pak jsem se otočila a rychlým krokem se beze slova vydala zpátky do hotelu. Bála jsem se, co po mě bude chtít příště. Schody jsem brala po dvou, abych byla nahoře co nejdřív. Otevřela jsem dveře do svého pokoje a rychle je za sebou zabouchla. Jako bych utíkala a bála se, že mě dohoní.

Vyzula jsem si boty, sundala si kabát a hodila ho na zem stejně jako klíče, které jsem do té doby držela v ruce. Praštila jsem sebou do postele a zavřela oči.

Litovala jsem, že jsem s tím souhlasila. Jenomže ze začátku mi to přišlo tak.. v pohodě. Myslela jsem si, že to nebude problémové. Že je to jenom banalita, které se budu smát. Teď jsem za to nenáviděla sama sebe.

Není to banalita.

Nebude to bezproblémové.

A Plešoun mi nedá pokoj.

Znovu mi zazvonil telefon a já jsem zaúpěla. Bez toho aniž bych otevřela oči jsem hovor přijala. „Co je zase?“ spustila jsem otráveně.

„Ahoj.. ruším?“ zeptal se mě Zaynův hlas. Rychle jsem otevřela oči a posadila se.

„Ne, ne promiň! Já jenom.. to je jedno.“ Povzdychla jsem si. „ Co se děje?“

„Jenom jsem ti chtěl říct, ať si neplánuješ nic na zítřejší večer.“

„Jakto?“ zeptala jsem se zaujatě.

„Půjdeme do baru.“ Slyšela jsem jeho smích.

„Do baru? Proč?“ zvedla jsem pochybovačně obočí. Znovu se zasmál.

„Musíš se pořádně seznámit s klukama. A buďme upřímní – na seznámení se s nimi nic lepšího než bar neexistuje.“

TS.