5. část - Between Two Hearts

SMSka od Zayna zabránila mému odhodlání rozdrtit Aarona na kousky. Stejně jsem se ale zlobila.

„Slyšíš mě? Tos nemusel,.. chovat se takhle.“ Řekla jsem mu znova a už to znělo o hodně víc naštvaně. Byli jsme už na cestě k mému domu. Bylo kolem poledne a já už jsem měla hrozný hlad. V tom spěchu jsem se ráno ani nenajedla. Aaron se v chůzi zastavil a chytil mě za ruku, takže jsem zastavila i já. Pustila jsem se ho a podívala se směrem, kudy odešel Zayn. Jako by tam ani nebyl. Už jsem ho neviděla ani v dálce.

„Nelíbí se mi, jak se na tebe dívá.“ Prohlásil Aaron a trošku se zamračil. Donutilo mě to odvrátit pohled od cesty za námi a podívat se zase na něj. Zvedla jsem obočí.

„Jak to myslíš? Jak se na mě dívá?“

„Jako by se už nikdy nechtěl dívat na nikoho jiného.“ Odmlčel se. „Ty sis toho nevšimla?“

„Aarone, tobě přeskočilo.“ Nenápadně jsem se vyhnula přímé odpovědi. „Ani mně pořádně nezná.“ Protestovala jsem.

„Ale znervózněla jsi, když jsem vás vyrušil.“ozval se Aaron.

„Vylekal jsi mě, proto jsem byla taková.“

Aaron zabručel. Teda, myslím, že to bylo zabručení. Rozhodně to ale nebylo nic souhlasného.

„Ty žárlíš?“ zeptala jsem se pobaveně a skvěle jsem tím obrátila hovor. To snad není pravda.

„Ne.“ Podíval se na mě, zase se odvrátil a potom mu oči znovu sjely zpátky ke mně. „Jo. Dobře, trochu.“ Možná je to zvláštní, ale přišlo mi to hrozně roztomilé. Aarona jsem měla ráda. Asi ne tak, jako měl rád on mne, ale v jeho blízkosti jsem se cítila tak nějak bezpečně.

„Nemáš důvod žárlit.“ Ujistila jsem ho a tentokrát jsem já chytila za ruku jeho. Znovu jsme pak pokračovali po cestě k mému domu.

„Počkat.. nebyl to náhodou ten Zayn? Z té hudební skupiny?“ zeptal se mě po chvíli.

„Blik. Cvak. Příjem!“ rozesmála jsem se. „Jo, byl to on.“ Potvrdila jsem mu jeho domněnky.

„Jak se znáte?“ zvedl obočí.

„Vždyť víš, že jsme s Alison byly na tom koncertě. Známe se odtud. Mluvili jsme spolu na autogramiádě.“

„A to ti prostě jen tak dal svoje číslo? Nebo ty jemu??“

„Kdyby tě třeba Megan Fox požádala o číslo, taky bys neprotestoval.“ Zasmála jsem se. Asi mu pak došly argumenty, protože celý zbytek cesty mlčel.

Po tom dni se všechno začalo vyvíjet jakýmsi pro mne dobrým směrem. Chvíli jsem se bála, že se mi Zayn už neozve, ale to jsem se hrozně mýlila. Právě naopak. Komunikovali jsme spolu pořád. Psali jsme si SMSky, e-maily, a dokonce jsme si často volali přes skype. Bylo to fajn, protože když jsem s ním udržovala kontakt, dobře jsem spala. Je možná zvláštní, dívat se na to z téhle stránky, ale já mám spánek vážně ráda! Proto jsem byla šťastná, že mě noční můry opustily. I když jsme si ale často povídali prostřednictvím počítače nebo mobilu, nevídali jsme se. Od našeho posledního setkání už uběhlo asi čtrnáct dní. Přece jen, on je hvězda. A navíc..

S Aaronem jsem teď chodila. Nebylo to úplně dokonalé, ale bylo mi s ním fajn. Ne úžasně, ale dobře. Byl pro mne takový táborák – bylo mi u něj příjemně a teplo, ale blíž k němu jsem se bála. Každopádně to vycházelo a neměli jsme problémy. A samozřejmě nevěděl o Zaynovi. Nic mezi námi nebylo, ale to by Aaron nechápal.

„Tohle je na nic.“ Řekl mi Zayn jednou večer, když jsme si volali přes skype.

„Co je na nic?“ řekla jsem s plnou pusou chipsů, kterýma jsem se zrovna cpala a vzhlédla jsem k notebooku od úkolu matiky, který jsem u toho – více, méně - stihla počítat.

„Jsi jedna z lidí, kteří jsou mi úplně nejblíže.“ Řekl mi. Polkla jsem chips a čekala, co se mi chystá povědět. Zvedla jsem obočí.

„.. A proto mě štve, že se vidíme jenom přes skype.“ Pokračoval.

„Ty mi to.. vyčítáš?“ Trošku jsem se zamračila. Do teď si nijak nestěžoval. Říkal mi, že by bylo stejně nevhodné někam spolu jít. Už kvůli tomu, že mám Aarona. A taky kvůli tomu, že  neměl nikdy čas. Koncerty, autogramiády. Stejně mi ale působilo radost pomyšlení, že se kamarádím s někým takhle slavným.

„Ne! To určitě ne, nevyčítám!“ vyhoukl na mě hned. „Jenom ti to prostě říkám.“

„Tak dobře. Beru na vědomí, že tě štve, že se vídáme jen přes skype?“ Řekla jsem to trochu tázavým tónem a sledovala jsem jeho výraz. Sledovala jsem, jestli mu to stačí. Kupodivu, zasmál se.

„Snažím se ti tady říct, že si chci popovídat z očí do očí.“ Pořád se smál.

„Jo.. aha.“ Odpověděla jsem mu svým obvyklým inteligentním tónem. Podívala jsem se do sešitu matiky před sebou. „Nevíš náhodou, kolik je 35 krát 4?“ zamluvila jsem to a snažila jsem se v hlavě počítat.

„Ronnie!“ houkl na mě se smíchem. „Posloucháš vůbec, co ti tu říkám?“ ptal se mě pobaveně. Znovu jsem se na něj podívala a rychle jsem přikývla.

„Jasně, že poslouchám.“

„Tak. Sejdeme. Se?“ Zeptal se a vyslovoval velmi pomalu, každé slovo zvlášť. Jako by chtěl, abych mu Velmi. Dobře. Rozuměla. Nebo jako bych byla Totálně. Blbá. V tu chvíli mi začal vyzvánět telefon, zvedla jsem jeden prst, čímž jsem Zaynovi naznačila, aby na chviličku počkal, a zmáčkla jsem zelené tlačítko. Otočila jsem se od notebooku.

„Ano?“

„Ahoj zlato.“ Byl to Aaron.

„Ahoj. Co potřebuješ?“ Zeptala jsem se s až příliš milým tónem v hlase.

„Jenom jsem tě chtěl slyšet.“ Řekl mi. Zasmála jsem se a zvedla jsem obočí.

„To mi nechtěj namluvit.“

„No dobře.. chci tě vidět.“ Přiznal. „Můžu přijít?“

„Jasně,..“ Usmála jsem se a podívala se na hodiny. Bylo sedm hodin večer. „Za jak dlouho?“

„Budu tam v osm.“

„Dobře, těším se.“ Nečekala jsem, až mi odpoví a zavěsila jsem. Pak jsem se otočila zpátky k notebooku a koukla se na Zayna. Vypadalo to, že mě snad celou dobu pozoroval. Možná se mi to zdálo,  ale připadal mi nějak skleslý. Asi vážně byl, protože si povzdychl.

„Přijde Aaron?“ Optal se mě a já jsem přikývla.

„Bude tu za hodinu.“

„No tak.. hezky se bav. A až budeš mít čas, rád bych tě viděl.“ Trošku smutně se pousmál.

„Ještě se přece můžeme povídat, přijde až za..“ Už jsem to nestihla doříct. Zayn mi zamával a zrušil hovor. Přišlo mi to líto.

Ten večer jsem čekala dlouho, možná až moc dlouho. Aaron se ani neukázal.

TS.