4. část - Let's tell the world

Další ráno se můj hotelový pokoj v Londýně proměnil natolik, že jsem to tam málem nepoznala. Bylo tu snad dvacet lidí, a každý z nich pobíhával sem a tam. Připadala jsem si, jako bych byla v práci. Všechny stylistky, kostymérky, maskérky a maskéři – ti všichni byli teď tady u mě v pokoji. Byl tu taky jeden mladý kluk, který měl plné ruce kelímků s kávou, a který vypadal velmi nervózně. I já jsem vypadala nervózně. A né jen vypadala – já jsem byla nervózní. Těžko se mi souhlasilo s tím, že budu předstírat něčí přítelkyni, a ještě hůř se mi souhlasilo s tím, že ze mě kvůli toho budou dělat jiného člověka. Tentokrát jsem totiž v tom všem zmatku okolo nepobíhala s ostatními. Seděla jsem na židli uprostřed obývací části pokoje. Tentokrát jsem byla já ta, o kterou se starali. Dělo se toho kolem tolik, že jsem nestíhala reagovat na všechny a na všechno. Holka s hnědými vlasy mě líčila, proto jsem měla zavřené oči. Taky jsem cítila jemné tahání za vlasy - to mi už někdo další upravoval vlasy. Obarvili mi je. Mé dlouhé blonďaté vlasy obarvili na hnědo. Nikdy předtím jsem si vlasy nebarvila, proto jsem s tím nesouhlasila. Ale jak už jsem se naučila – je jedno, jestli jsem teď s něčím souhlasila, stalo by se to tak, či tak.

Připadalo mi to směšné. Strojili mě, jako bych měla jít na módní přehlídku. Zkoušeli mi oblečení, dělali vlasy a make-up. A přitom šlo jen o tak banální věc, jakou byla procházka Londýnem. Když jsem se ptala, jestli je to nutné, odpovídali, že ano. Přítelkyně Zayna Malika musí být krásná.

Byla jsem krásná, když stylisti dokončili svou práci. Poprvé v životě jsem se na sebe podívala do zrcadla s úsměvem a údivem. Nepoznávala jsem se, ale byla jsem krásná. Přesně tak, jak to oni chtěli. Hnědé vlasy jsem měla natočené do jemných vlnek, a i když jsem myslela, že mám na sobě tunu make-upu, nevypadalo to tak. Jen jemně nalíčené řasy a slabé oční stíny. Na sobě jsem měla čistě bílé tričko, černé džíny a na nohou conversky. Byla jsem jiná, ale pořád jsem to byla já – obyčejná holka.

„Kde je Grace? Už jsme měli jít.“ zaslechla jsem za sebou hlas. Hned jsem jej poznala. Byl to Zayn a hledal mě. Otočila jsem se a střetla se s ním pohledem. Okamžitě se ale otočil. Až po chvíli mi došlo, že hledá dál. Rozesmála jsem se. Nepoznal mě.

„Zayne, to jsem já!“ smála jsem se a on se s údivem otočil zase zpátky.

„Grace? Vypadáš jinak.“ Pronesl udiveně. Prohlédl si mě od hlavy až k patě a usmál se tím zvláštním úsměvem. Zvedl jen jeden koutek. Protočila jsem očima.

„Aby ti ty oči nevypadaly z důlků.“ řekla jsem mu a zamračila jsem se. „Zas tak jsem se nezměnila.“

„Ale jo, změnila.“ Zasmál se. „Sluší ti to.“

Povzdychla jsem si, ale nervozita ze mě opadla. Dala jsem si vlasy na jedné straně za ucho.

„Ne! Za ucho ne!“ slyšela jsem hned odněkud zprava. Vyskočila jsem, jak mě to vylekalo, a okamžitě jsem si vlasy dala na původní místo. Takže teď už bez svolení nemůžu nic.

„Tak pojď, už půjdeme.“ Řekl Zayn. Oblékla jsem si tenký černý kabát, a společně jsme vyšli ze dveří mého hotelového pokoje. Cítila jsem se zvláštně. Dvacet lidí bylo u mě v pokoji a já jsem odcházela pryč. Odcházela jsem, aby se můj život změnil.

Šlo o to, že jsme se měli jít projít po Londýně. A měli jsme dělat vše pro to, aby nás paparazzi vyfotili jako ten nejšťastnější a nejkrásnější zamilovaný pár. Plešoun myslel na všechno. Podal dokonce „anonymní“ tip fotografům. Řekl jim, kde budeme. Zbytek byl na nás. Takhle se ve světě celebrit řeší problémy.

Pár fotografů bylo už u východu z hotelu. Povzdechla jsem si. Bylo mi jasné, že jako první se v médiích budou řešit právě tyto fotky.

Přešli jsme se Zaynem cestu a začali naši procházku. Směřovali jsme k parku. Zasmála jsem se načež se na mě Zayn podíval dost nechápavě.

„Co je směšné?“

„Tobě tohle nepřijde úsměvné?“ zeptala jsem se ho. „Když si představím, kolik máte s klukama fanynek a fanoušků po celém světě. Lžeme jim všem, lžeme celému světu. Jen kvůli tomu, aby se média uklidnila kvůli Perrie.“

Malinko se zasmál, i když to byl spíš smutný smích. „Ani jsem nad tím takhle nepřemýšlel. Jsem v tomhle kolotoči už dlouho, a nejspíš jsem si zvykl. Je to stejně jedno.“ Pokrčil rameny. „Ale nebylo to tak strašné, ne? Myslím tím, dost pěkně tě upravili a tak..“

Tentokrát jsem pokrčila rameny já. „Dnešek je ten zítřek, kterého jsme se včera tak báli.“

Zayn zvedl obočí.

„Co je? To je z Malého prince.“ Odpověděla jsem mu na nevyřčenou otázku.

„Malý princ? Ta pohádka? Vážně?“ díval se na mě, jako bych spadla z višně.

„No a co? Myslím, že zrovna ty by sis ji měl přečíst.“

„Četl jsem ji jako malý.“

„Právě proto. Budeš se na ni dívat jinak, když si ji přečteš teď.“ Zazubila jsem se. V tu chvíli jsme už došli do parku a mě neuniklo, že je tady nějak hodně lidí. Vždycky jich tu bylo dost, ale teď bylo jasné, proč jich tu je víc, než obvykle. Fotografové, které jsme objednali, v přestrojení tak, abychom je nepoznali. Vtipné.

Ucítila jsem lehký dotyk na svých prstech a hned jsem rukou uhla. To Zayn, chtěl mě chytit za ruku.

„Co děláš? Musíme je přesvědčit.“ Řekl mi a znovu ke mně natáhl ruku. Propletli jsme si prsty a podívali se na sebe. Bylo to divné.

„Tak co teď?“ zeptala jsem se ho.

„Budeme si povídat.“ Zasmál se. „Řekni mi něco o sobě.“

„A ty nic nevíš?“ zvedla jsem obočí. „Protože když jsi Plešounovi vysvětloval, že tu práci potřebuju kvůli praxi.. vypadal jsi dost informovaně.“

Sklonil hlavu k zemi a usmál se. „Přiznávám, snažil jsem se o tobě zjistit pár věcí. Chodil jsem za všema v přípravném týmu a vyptával se. Ale víš co? Většina z nich vlastně ani nevěděla, že existuješ.“

Odfrkla jsem. „Typické.“

„Nejsi populární?“ zeptal se mě Zayn.

„Takoví jsou přece lidi. Lidi tě mají rádi, až když vyhráváš.“

Stiskl mi ruku.

„Snědla jsi knihu citátů?“ zasmál se, aby změnil téma.

„Hej!“ bouchla jsem ho volnou rukou do ramena a zasmála jsem se.

„No jo, no jo. Promiň.“ Promnul si rameno. Pak z kapsy vytáhl mobil. „Jaké je tvoje twitter jméno? Musím udělat něco slavnostního.“ Zasmál se a já jsem mu jméno nadiktovala. Za pár minut se naklonil blíž ke mně a ukázal mi, jaký tweet právě napsal.

@zaynmalik:

@gracesprings Today’s the Tomorrow we were worried about yesterday. <3

2mins

Musela jsem se tomu zasmát, byl to citát z mé oblíbené knížky.

„Jak myslíš, že to pochopí?“ zeptal se mě Zayn s rošťáckým úsměvem na rtech.

Odpověděla jsem mu potichu, ale hned potom jsme se oba začali smát. A to proto, že má odpověď byl další citát.

„Doufej v to nejlepší, očekávej nejhorší.“

TS.

>Vaše názory a komentáře.<

(okomentujte, abych věděla, jestli mám pokračovat:) )