4. část - Get To Know You

Zayn se chtěl okamžitě sejít. Tvrdil, že ví, že už stejně neusne. A věděl, že ani já bych už spát nemohla. Ale co jsem také nemohla, bylo vyběhnout ve tři hodiny ráno z domu někam do tmy, za někým koho znám skoro jen ze snů. Domluvili jsme se na ráno. To by bylo fajn. Jenomže já jsem, k mému překvapení, usnula. A to velmi tvrdým spánkem.

Když jsem se probudila, slunce mi svítilo přímo do oken, což značilo o tom, že už určitě není brzké ráno. Posadila jsem se, protáhla se a podívala jsem se na budík, který mám na nočním stolku. Půl desáté dopoledne.  9.30!! Vykulila jsem na budík oči a úplně jsem strnula. Se Zaynem jsme se domluvili na devátou. To bylo už před půl hodinou. Rychle jsem se začala vymotávat z peřiny a vylézat z postele, ale díky mé nešikovnosti to vedlo jen k tomu, že jsem si zamotala nohy a spadla jsem i s peřinou na zem.

„Sakra..“ zanadávala jsem si. Rychlostí blesku jsem vstala a vyběhla do koupelny, umyla se a vyčistila si zuby. Stejnou rychlostí jsem pak vběhla zpátky do pokoje, vyhrabala ze skříně první oblečení, které jsem viděla a oblékla se. Na nějaké líčení a česání nebyl čas, bohužel. Mobil jsem si dala do kapsy a do druhé jsem nacpala klíče. Seběhla jsem dolů ze schodů a proběhla přes kuchyni, ve které mamka zrovna něco chystala. Vypadalo to na mou snídani.
„Nebudeš jíst? Kam jdeš oblečená takhle?!“ vyhoukla na mě. Já jsem se ani nezastavila. Jenom jsem jí mávla a řekla, že budu za chvíli zpátky. Vysprintovala jsem ze dveří a utíkala na místo, kde jsme se měli se Zaynem sejít. A to před halu, kde byl jejich koncert. Na místo, kde jsme spolu tehdy v noci mluvili. To, že jsem tam běžela, mělo jedno plus. Zjistila jsem si, jak rychle jsem schopná se tam dostat, kdybych spěchala. Deset minut byl dobrý výkon! Doběhla jsem tam ve třičtvrtě na deset a zběsile jsem se začala rozhlížet. Nikdo tam nebyl, tak jsem šla kousek dozadu za halu.

„Haló?..“ dívala jsem se kolem. Ticho. Povzdychla jsem si, vytáhla z kapsy mobil a až teď si všimla, že mám dvě nové SMSky. Samozřejmě byly od Zayna. Sháněl mě. Bylo mi to tak líto! Rychle jsem mu naťukala odpověď: promin, zaspala jsem. A odeslala jsem ji. Najednou jsem slyšela zapípání příchozí SMSky. No můj mobil to nebyl.

„Asi jsi nevstala pravou nohou.“ Slyšela jsem známý hlas a následně i jeho smích. Přímo za sebou. Otočila jsem se. Zayn mi zamával mobilem, který měl v ruce. „Dobré ranko.“ Dodal pak ještě a jeho úsměv se rozšířil. Nedivila jsem se tomu, že se směje. Stála před ním rozcuchaná nenamalovaná holka s kruhy pod očima. Docela mi ale odlehlo. Bála jsem se totiž, že už odešel a vůbec tu nebude.

„No.. dobré.“ Vydala jsem ze sebe něco jako nervózní smích.

„Pěkné triko.“ Ukázal na mě a culil se na celé okolí. Koukla jsem se na svoje triko a zrudla jsem. No jasně, první tričko, které mi přišlo pod ruku, bylo to, co mi nedávno koupila Alison. Bílé s obrázkem One Direction. Zařekla jsem se, že si ho na sebe nikdy nevezmu. Takže mělo premiéru. Paráda!

„Ehm.. no, totiž to.. „ povzdychla jsem si. „Díky.“ Řekla jsem na místo toho. Věděla jsem, že tohle neobhájím. „Promiň, jestli jsi dlouho čekal.“ Dlouho? Přišla jsem o 45 minut později!

„To nevadí. Vlastně jsem přišel taky trošku pozdě, takže jsem byl rád, že ty nemusíš čekat na mně.“ Jeho úsměv zněžněl. Mě spadl kámen ze srdce.

„To jsem ráda.. teda jako, jsem ráda, že jsi nečekal dlouho.“ Usmála jsem se.

„Chceš se projít?“ zeptal se mě a já jsem souhlasila. Zamířili jsme do parku. Byl to jeho nápad, ale myslím, že kdybych měla vybrat, kam půjdeme, nevybrala bych lépe. Park je moje oblíbené místo.

„Takže.., co si myslíš o tom, že se nám zdál stejný sen?“ zeptal se mě, když už jsme byli v parku a procházeli se. Pokrčila jsem rameny.

„Nevím, co si mám myslet. A zdály se nám dva stejné sny.“ Odpověděla jsem mu. Zastavil a vykulil na mě oči. Taky jsem zastavila.

„Tobě se zdálo i o té bouračce? Ještě před koncertem?“ ptal se šokovaně. Přikývla jsem. „Proč jsi mi teda nevěřila, když jsem ti o tom vyprávěl?“

„Já jsem ti věřila.. jenom jsem si asi nechtěla přiznat, že je to možné.“ řekla jsem mu. „Jsi Zayn Malik, jaká je pravděpodobnost, že by se ti zdál stejný sen, ve stejný den?“ zasmála jsem se a pak jsem odvedla konverzaci radši jinam. Ty sny mě děsily. A ještě víc mě děsilo, že se zdají i někomu jinému. Vážně, Stephenie Meyerová by se tímhle mohla inspirovat..

Podívali jsme si snad dvě hodiny. Příjemné překvapení pro mě bylo, že jsme neměli trapné chvilky ticha. Mluvili jsme prostě pořád. I když ve vzduchu pořád viselo to zvláštní napjetí, jak jsme oba mysleli na to, co nás sem vlastně přivedlo. Každopádně už to nebylo tak silné. Prostě jsme se bavili. A to doslova.

Vyprávěl mi o tom, jaké to je být hvězda. Já jsem mu zase vyprávěla o tom, jaké to je být skoro neviditelná. Pořád jsme se smáli. Dokonce mi řekl, že jsem vtipná, což jsem považovala za svůj osobní úspěch.

„Jak je vlastně možné, že nás nenahání dav fanynek nebo při nejmenším fotografové?“ zeptala jsem se ho, když jsme si sedli na lavičku. Hodila jsem si na ni i nohy a objala si kolena. Pozorovala jsem ho.

„Vlastně nevím, je to zvláštní. Ale fajn..“ usmál se, a tak jsem se usmála taky. Nešlo to – neusmívat se, když se na mě koukal takhle. „Většinou jsou za mnou všude.“ Pokračoval pak. „Musí to být docela.. únavné. Ne?“ zvedla jsem obočí.

„Jo, je to někdy náročné. Ale já se s nimi setkávám rád. Je úžasné, že můžu dělat někomu radost jen tím, že mu dám podpis, nebo že se s ním vyfotím.“ Hned mě něco napadlo.

„V tom případě..“ vytáhla jsem z kapsy mobil a přisunula se blíž k němu. „Můžu?“ zeptala jsem se ho a udělala jsem psí oči.

„Jestli ti to udělá radost.“ Zasmál se. Zapnula jsem v mobilu foťák, natáhla ruku před nás a cvakla jsem fotku. Přesně v té chvíli mě polechtal na boku. Řekněme, že jsem hodně lechtivá, takže se to neobešlo bez otřesné grimasy na mém obličeji. Otočila jsem mobil a podívala se na fotku.

„Néé.. zkazil jsi to!“ zesmutněla jsem. Oba jsme se tam tvářili hrozně. Jenomže on u toho stihl vypadat skvěle. Na rozdíl ode mě.

„Co to vykládáš? Ta fotka je super.“ Rozesmál se. A zrovna když jsem se koukla od mobilu nahoru, všimla jsem si, že k nám někdo míří. Mílovými kroky. Aaron.

„Čau Ronnie, co ty tu?“ zeptal se, když došel až k nám,  a bylo na něm poznat, jak nenuceně se snaží vypadat. Na Zayna házel velmi zvláštní pohledy.

„Jé ahoj.“ Usmála jsem se, i když se mi nelíbil jeho přístup. „Ehm.. Tohle je Zayn.“ Ukázala jsem na Zayna. „Zayne, tohle je Aaron.. můj..“ chvíli jsem přemýšlela, jak ho představit. Než jsem ale stačila říct slovo kamarád, nebo slovo spolužák, Aaron mě předběhl.

„..její přítel.“ Dokončil z mně.

„Aha.“ Odpověděl mu. „Těší mě..“ vstal a natáhl k němu ruku. Aaron tam ale stál jak blbý solný sloup. Cítila jsem se trapně. Trapně za něj. Chytil mě za ruku a naznačil, že půjdeme. Ptám se sama sebe, proč jsem neprostestovala, ale prostě to tak bylo. Zayn svěsil ruku dolů a vypadal, že ho to dost zaskočilo.

„Omlouvám se, budu muset jít. Měj se, Zayne.“ Řekla jsem mu a omluvně jsem se na něj usmála. On mi úsměv oplatil a lehce přikývl. Otočil se a odcházel. Pak jsme s Aaronem odešli taky.

„Nemusel jsi být takový.“ Řekla jsem mu a pustila jeho ruku. Neodpověděl mi a já jsem si povzdychla. V kapse mi zapípal mobil. Podívala jsem se a musela se široce usmát. Psal mi Zayn:

Stejne vim, ze jsi vic moje fanynka ;)

TS.