3. část - The deal

Nechali mě tam stát samotnou jen s myšlenkami, které se mi v tu chvíli rozutekly všemi směry. Vůbec nedbali na to, že jsem se dožadovala vysvětlení tohoto naprosto absurdního návrhu. Prostě odešli. Zayn musel jít vystupovat a manažer na mě jen stihl nechutně mrknout. Později jsem usoudila, že se tím nejspíš snažil být zajímavý a mysteriózní. Proč ne, ten pocit je fajn, pokud víte víc, než někdo jiný. Být ale v pozici člověka, který neví nic, není příjemné.

Čekala jsem, až koncert skončí. Byla jsem jedna z mála lidí, kteří ještě v zákulisí zůstali. Většina z nich odešla těsně po začátku celé show. Spěchali domů za rodinami, nebo jen společně do nějakého podniku oslavit další úspěšný den. Já jsem neměla kam spěchat, ani co oslavovat. Nikde mě nikdo nečekal.

Legrační je, že i kdyby mě někdo někde čekal, nemohla bych odejít. Protože po show přichází úklid. Úklid, o který se stará člověk, který je na „potravním řetězci“ nejníže – tudíž já.

Seděla jsem v křesle, bradu jsem měla podepřenou rukama, a nohama jsem si vyťukávala rytmus písničky, která byla slyšet z pódia. Znala jsem každé slovo této písničky. Znala jsem každé slovo každé písničky One Direction, protože jsem je slyšela každý den.

Snažila jsem si vzpomenout na celý rozhovor, který Zayn s manažerem skupiny vedli. Ať jsem se ale snažila, jak jsem chtěla, nemohla jsem si ho dát v hlavě dohromady celý. Proto jsem alespoň zkoušela vzpomenout si na všechno, co vím o Zaynovi a jeho bývalé přítelkyni. Doufala jsem, že mi to v něčem pomůže. V čem, to jsem ani sama neutšila.

Pamatuji si den, kdy přišel do zákulisí jednoho ze stovek interview. Byl tehdy hrozně rozrušený. Kousal se do rtu a oči mu tikaly sem a tam, pořád kontroloval displej svého mobilu a nervózně přešlapoval. Všimla jsem si i jeho uslzených očí. Je pravda, že se snažil nedávat na sobě znát, že plakal, ale já jsem to poznala. I z toho, jak se mu třásl hlas, když mluvil. Vždycky jsem si myslela, že zrovna on je ve skupině ten, který se nenechá jen tak rozhodit. Působil tak. Potetovaný drsňák, který se nebojí použít první slova, která mu přijdou na jazyk. Změnila jsem ale názor po všech těch rozhovorech, které jsem v zákulisí zaslechla. Kluci ze skupiny se spolu bavili o všem. A to doslova. Některé z věcí, které jsem tu zaslechla, jsem ani vědět nechtěla. Neposlouchala jsem je schválně, vážně ne. Já jsem je prostě slyšela.

Probrala jsem se z myšlení ve chvíli, kdy jsem zaslechla obrovský potlesk a řev fanynek - koncert skončil. Zvedla jsem se na nohy a podívala jsem se dokola. Nikdo tu nebyl. Nikdo ze stylistů, ani další osoby, které jsou mi nadřízené. Typické. Po koncertech je nejvíc práce - takové práce, která není vidět. Bylo mi jasné, že tu budu muset zůstat dlouho, abych naskládala všechny věci patřící přípravné skupině kluků tam, kam patří. Tedy, bylo mi to jasné, dokud se znovu neobjevil Ten manažer. Vlastně jsem se rozhodla, že mu pro větší efektivitu budu říkat Plešoun. Jeho hlava bez vlasů mě malinko děsila, a dokud nebudu znát jeho jméno, je to vhodný způsob oslovení. Plešoun se objevil odnikud a řítil se přímo ke mně. Nejprve jsem doufala, že si mě nevšimne. Později jsem už jen protočila očima - všiml si mě. Podívala jsem se na něj a pak jsem se začala věnovat tomu, od čeho jsem tady v tuto pozdní hodinu byla - uklízení.

„Dobře, žes tu počkala." promluvil. Nebyla jsem si jistá, jestli to bylo na mě, ale jestli ano - měla jsem snad na vybranou? Mohla jsem snad jít domů? Nemohla.

„Přestaň uklízet, dneska se o to postará někdo jiný." mluvil dál. Tím upoutal moji pozornost. Otočila jsem se k němu a pozvedla jsem jedno obočí (talent, na který jsem byla vždycky pyšná) v neskrývaném překvapení.

„Kdo jiný, než já, to uklidí? Vždyť už tady nikdo není!“ zavrtěla jsem hlavou na důkaz nesouhlasu. Sebrala jsem pár obalů od jídla a kelímky od kávy s úmyslem hodit je do pytle na odpadky, který už jsem držela v druhé ruce. Plešoun mě ale chytil za zápěstí tak silně, že jsem kelímky z rukou pustila.

„Au!" zaskučela. On mě pustil a já jsem si promnula zápěstí. Ten chlap je magor. „Zbláznil jste se?"

„Řekl jsem, že se o ten bordel někdo postará, tak přestaň. Zayn tu bude za chvíli." oznámil mi. Byla jsem pak nucená strávit tam další hodinu čekáním na hvězdu. Nikdo, kdo by tu uklízel, se neukázal.

„Jestli tady nebude uklizeno, přijdu o práci. Nechte mě to udělat."

„O práci nepřijdeš, naopak."

„Cože?"

„No konečně!" zvolal Plešoun, když z šatny vyšel Zayn. Byl oblečený přesně v tom, v čem sem dnes večer přišel. Měl na sobě černé džíny a tričko s fotkou Kurta Cobaina. Bylo vidět, že je unavený. A taky, že tady teď nechce být. Nebyla jsem si jistá, jestli bych měla být uražená, nebo jestli by mi to mělo být ukradené. Neřekl ani slovo, když vešel. Jen si kecnul na židli před zrcadlem a trochu si poupravil vlasy.

„Takže.." chopil se iniciativy Plešoun, znovu. „Gracie,.."

„Grace." opravila jsem ho. „Jmenuju se Grace.“

„Jasně, jasně. Grace. Rád bych tě obeznámil se situací. Je to jednoduché." začal svou řeč a já jsem protočila očima. Sedla jsem si na židli vedle Zayna. „Pro Zaynovo dobro potřebujeme, aby měl přítelkyni. Média se potřebují uklidnit a nesmí už řešit jen to, jak se opíjí, kvůli nešťastné lásce. Jenomže přítelkyně je nutná teď, a proto není čas na nějakou trapnou romantiku."

„Zkrať to." skočil mu Zayn do řeči dost sekaně. Možná si připadal hloupě. Možná, že byl jen otrávený a unavený. Já jsem neříkala nic.

„Podtrženo, sečteno. Budete předstírat, že jste pár. Nic na tom není. Trochu držení se za ruce na veřejnosti, možná nějaká pusa. Veřejnost bude spokojená." dokončil to konečně Plešoun.

Tenhle plán, pokud se tomu tak vůbec dá říkat, mi přišel naprosto směšný. Dala jsem to taky najevo hlasitým smíchem, který ze mě okamžitě vyšel.

„To si děláte srandu, žejo?" smála jsem se.

„Kriste, Grace." slyšela jsem Zaynův hlas a hned na to jeho povzdech. Podívala jsem se na něj a jeho výraz mě zaskočil. Byl..smutný? zklamaný? Pokud bych měla jmenovat jednu dobrou věc na mě, byla by to schopnost vcítění. Empatie, díky které jsem většinou poznala, jak se lidi cítí. Poznala jsem když mi lžou. Jenomže teď jsem si nebyla jistá. „On si srandu nedělá." Dokončil Zayn.

Přestala jsem se smát. „Neudělám to. Proč zrovna já, sakra? Máš tolik fanynek, které by daly nevímco za to, aby mohly i jen předstírat, že jsou s tebou."

„To sice mám, ale.." Plešoun Zayna nenechal domluvit.

„To sice má, ale nemůže to být fanynka. Ztratila by pak iluzi o tom, jak to tady chodí. Ty už to znáš. Víš, že polovina věcí, které vypouštíme na veřejnost, není pravda. Taky se na něj určitě citově nenavážeš. A navíc, budeš dělat tak, jak budeme chtít." usmál se a já jsem se zamračila. Byl to člověk, který mi byl naprosto odporný.

„No počkat, já nebudu žádná vaše loutka nebo co." oponovala jsem.

„Ber to jako zaměstnání. Dostaneš za to dvakrát větší plat, než máš jako poskok. A nebudeš muset zašívat díry na kalhotách."

„Ale já potřebuju práci kostymérky!" hádala jsem se právem, potřebovala jsem tuhle práci.

„Na co? Opakuju, že budeš líp placená než do teď." nechápal Plešoun.

„Kvůli praxi." ozval se Zayn. „Potřebuje praxi v oboru, aby se jí později podařilo dotáhnout to daleko." naprosto mě zaskočil.

„Jak to..-" vykulila jsem oči a chtěla se ho zeptat jak je možné, že to ví. Tentokrát ale Plešoun nenechal domluvit mě.

„No tak fajn. Oficiálně budeš pořád kostymérka.“

Oči jsem stále upírala na Zayna a moje hlava nedokázala pochopit, jak mohl vědět o tomhle. Abych si mohla splnit sen a dostat dobrou práci, potřebuji mít v oboru praxi. I kdyby to byla nejpodřadnější práce. Nešlo mi to na mysl.

„Tak dohodnuto?“ zeptal se mě Plešoun.

„Dohodnuto.“

A tak jsem, úplně mimo z nastalé situace, všechno odkývala. Odsouhlasila jsem tento směšný a absurdní plán jako naději na svou vlastní záchranu.

Rychle jsem uložila textový dokument a zavřela svůj počítač. Těsně po tom, co On vešel do místnosti s rošťáckým úsměvem na tváři, jako by mu pořád bylo šestnáct. V ruce držel šálek čaje, který mi položil na stůl. Naklonil se ke mně a jemně mě políbil na rty.

„Proč jsi to zavřela, nemůžu to vidět?“ zeptal se mě.

„Píšu i o tobě, takže je jasné, že to nemůžeš vidět.“ Zasmála jsem se. „Děkuju za čaj.“ Vzala jsem si šálek a usrkla z něj trošku čaje. Černý anglický čaj, můj oblíbený.

Zasmál se také. „No dobře, nechám tě.“ Pohladil mě po zápěstí ruky a prstem obkroužil mé malinkaté tetování. Pořád stejné, i skoro po třech letech.

„Málem jsi zešílela, když jsi zjistila, že máš tetování.“ Jeho smích se nesl místností.

„Nemusíš mi to připomínat, i tak si to pamatuju velmi dobře.“ Tetování jsem nikdy nechtěla. Teď ho mám a neplánuji ho odstranit. Už nikdy. To malinké tetování. Lehkým písmem vyčerněné slovo IMAGINE.

„A běž už.“

S úsměvem na rtech se otočil a odešel z mé pracovny, abych mohla znovu otevřít svůj počítač.

TS.

Vaše názory a komentáře.