3. část - It's Not Over Yet

Od koncertu, na kterém jsme spolu s Alison byly, uběhly už skoro tři týdny. Věci se vrátily zpátky do normálu. S mou kamarádkou jsme si o koncertě ještě dlouho povídaly, ale nakonec nás to taky přestalo bavit. Poslední dobou jsem hudbu neposlouchala skoro vůbec. Do školy jsem chodila vyspaná do růžova, protože sny se mi už nezdály. Ze spánku jsem se budila čilá a s dobrou náladou.

Asi jsem byla naivní a bláhová, když jsem si myslela, že se mi Zayn opravdu ozve. Neozval se. Nezavolal, dokonce ani nenapsal SMSku. Přiznávalo se mi to těžko, ale opravdu mě to mrzelo. Mrzelo mě, že jsem o něm od té doby už neslyšela. Mrzelo mě, že jsem od něj ten večer odběhla. Možná, že by to dopadlo jinak. Ale asi jsem si to jen namlouvala. Možná jsem si vážně myslela, že se mu líbím. Nebo, že mu přijdu zajímavá. Nejspíš se mu po tom, co jsme se setkali, přestal zdát i ten sen. Stejně jako se přestal zdát mě. Ze spánku se budil vyspaný do růžova, stejně jako já...

„Slečno Tannová!“ zaslechla jsem své jméno, které na mě volala učitelka zvýšeným hlasem. Na židli jsem doslova poskočila. „Čtyřicetsedm na druhou!“ vyhouhkla jsem na ni rychle s nadějí, že jsem jí odpověděla správně. Celá třída se začala smát.

„Nevím, ve kterém paralelním vesmíru se nacházíte, slečno, ale my právě probíráme literaturu druhé poloviny 19. století.“ řekla učitelka s naprosto kamenným výrazem ve tváři. Zrudla jsem a svezla se po židli trochu níž. Díky bohu právě v tu chvíli zazvonilo na přestávku. Ze zadu do mě šťouchla Alison, tak jsem se na ni otočila.

„Co se ti děje?“ zeptala se. Ještě pořád bylo znát, jak jí cukají koutky smíchem. Povzdychla jsem si.

„Nic se neděje, jenom jsem se zamyslela..“ odpověděla jsem jí.

„Jasně, myslelas tak dlouho, že jsi přeskočila celé dvě hodiny od matiky až k literatuře?“ smála se.

„No a? Stejně je to nuda.“ zazubila jsem se.

„To máš sice pravdu.“ přitalkala. „..Ale v tom případě jsi zase nepostřehla, jak na tebe Aaron kouká.“ kývla hlavou směrem k našemu spolužákovi, který seděl na druhé straně třídy, tak jsem se tam podívala. Aaron se na mě sladce usmál, to on vážně uměl. Známe se už od malička. Byli jsme kamarádi. Jako malí jsme si spolu hráli s plyšákama. Býval to takový tlusťoušek, kterému se vždycky smáli. Poslední dobou jsme se kromě školy už nevídali. Musela jsem ale uznat, že z něj vyrostl fakt pěkný kluk. Baculatý rozhodně nebyl. Už ani trošku. Měl modré oči a delší světle hnědé vlasy. Byl asi o hlavu vyšší než já, neskutečně hodný a pozorný. No a.. teď po něm toužila snad půlka školy.

„No jo.. a co má být, že kouká?“ pokračovala jsem v rozhovoru s Alison. Ta teatrálně převrátila očima.

„Každý tady ví, že se mu hrozně líbíš. Háže na tebe úsměvy a ty to dokonale ignoruješ! Někteří by dali bůh ví co, kdyby se na ně usmíval kluk vypadající takhle.“ pošeptala mi a já jsem se musela zasmát.

„Co mi tím jako chceš říct?“ zeptala jsem se jí s úsměvem.

„Přestaň pořád uvažovat nad tím, jestli ti Zayn napíše, a jdi s Aaronem třeba do kina.“ potutelně se usmála a než jsem stihla nějak zareagovat, mrkla na mě a podívala se na druhý konec třídy. „Aarone! Pojď sem na chvíli, prosíím.“ zaprosíkovala.

„Zbláznila ses?!..“ stihla jsem jí potichu říct. Neodpověděla, protože v tu chvíli dorazil náš spolužák.

„ehm.. potřebuješ něco Alison?“ zeptal se nesměle a Alison mi posunkem naznačila, abych něco řekla.

„Ty Aarone..“ oslovila jsem ho a on se na mě podíval. „Nechtěl bys třeba..“ cítila jsem hloupě. Celá třída teď totiž ztichla a všichni čekali, co vypadne z té, co usíná na hodinách. „.. nechtěl bys třeba zajít do kina nebo tak něco?“ zeptala jsem se rychle ať už to mám za sebou.

„To jako vážně?“ Aaron se usmál tím nejzářivější úsměvem. „Hrozně rád!“ dodal a rychle ze sebe začal chrlit informace o čase a místě, kde se sejdeme. Byli jsme domluvení tak rychle, jako by to měl Aaron naplánované už měsíce.

Bylo po šesté hodině večer, a já jsem čekala před kinem na Aarona, měl tu být už nejméně před deseti minutami. Začala jsem litovat toho, že jsem se s ním vážně domluvila. Hlavou se mi začaly honit myšlenky typu 'Jen si ze mě vystřelil' nebo 'už je někde s jinou'. Rozhlížela jsem se kolem a znovu se podívala na hodiny na svém mobilu. Zrovna jsem se rozhodla, že mu dám posledních pět minut, když v tom se vyřítil odněkud zpoza rohu budovy kina. Běžel tak rychle, že mě málem srazil k zemi.

„Promiň, že jdu pozdě! Bude to znít divně, ale do cesty se mi připletl nějaký zatoulaný pes.. a ty víš, jak já nenávidím psy. Musel jsem obejít skoro celé město, abych..“ mluvil hrozně rychle, ale pak se na mě podíval a zarazil se. „Vypadáš úžasně.“ složil mi poklonu a usmál se. Přísahám, že jsem nechtěla, ale trošku jsem se začervenala.. a taky se zasmála jeho historce se psem. Měla jsem na sobě černé džíny a červené triko na ramínka, přes které jsem měla přehozenou mou oblíbenou koženou bundu. Své dlouhé vlnité hnědé vlasy, které jsem většinou nosila v culíku, jsem si pro tentokrát nechala rozpuštěné.

„Děkuju.. a nevadí, že jsi tu pozdě. Hlavně, abychom ještě stihli to kino.“ zasmála jsem se, chytla ho za ruku a táhla ho dovnitř.

Aaron vybral nějaký horor. Nevím, jestli mě chtěl vyděsit k smrti, nebo se mu líbilo, když jsem ho celou dobu držela za ruku. Každopádně, dělo se obojí. Nemám ráda horory, a tak jsem při jakékoliv strašidelné scéně stiskla jeho ruku dvakrát silněji. Nejsem si jistá, jestli jsem mu nepoškodila nějaké kosti. No.. nestěžoval si

Když film skončil, vydechla jsem si úlevou. „Tohle už nechci nikdy vidět!“ pronesla jsem zatímco jsme odcházeli z kinosálu. Aaron se mi jenom smál.

„Tak promiň, příště půjdem na něco romantického..“ odpověděl mi a dal mi pusu do vlasů. Možná jsem se k němu neměla tak mít, ale vzledem k tomu, že jsem ho znala tak dlouho.. nevadilo mi to. Vyšli jsme z kina na čerstvý vzduch a já se zhluboka nadechla, jako to dělám vždycky, když přijdu na čerstvý vzduch. Trošku pršelo, ale vůbec mi to nevadilo. Déšť mám ráda, pokud nelije jako z konve. Obrátila jsem se k Aaronovi. Už jsem se usmívala.

„No.. tak, já už teda půjdu..“

„Doprovodím tě domů.“ skočil mi do řeči a jinak nedal. I když jsem nechtěla, aby se kvůli mně tahal na druhou stranu města. Od kina jsem bydlela asi dvacet minut, takže to vlastně nebylo daleko. Celou cestu jsme si povídali a hodně se nasmáli. Smála jsem se, že s mokrými vlasy od deště vypadá jak holka, a on se smál mě, že s rozmazaným líčením vypadám jak z hororu. Takhle jsme se pošťuchovali celou dobu. Šli jsme ruku v ruce.

Když jsme dorazili k mému domu, zastavila jsem a koukla na něj.

„Díky za doprovod.“ uculila jsem se na něj. „Alespoň mě v té tmě nikdo nepřepadl.“ zasmála jsem se a on taky.

„Šel jsem s tebou rád. Tak...“ chvilku mlčel, jako by přemýšlel, co říct. „.. tak zase příště? Zase někam zajdem, žejo?“ zeptal se nejistě a já jsem přikývla. Usmál se, stiskl mi ruku, za kterou mě pořád držel, a pak se ke mně naklonil. Jakmile trošku přivřel oči, bylo mi jasné, co chce udělat. Malinko jsem mu uhla a jeho záměry jsem přerušila tím, že jsem ho objala.

„Tak dobrou noc.“ řekla jsem, když jsem se od něj pak odtáhla. Otočila jsem se a odběhla dovnitř do domu. Chvíli jsem stála opřená o dveře, pak jsem utíkala do svého pokoje. Dala jsem si sprchu a šla jsem spát. Nevěřím, že mě chtěl políbit..

Byl krásný slunečný den, a já jsem seděla v autě na místě spolujezdce. Z rádia hrál nějaký country song, a já jsem se tomu smála. Cítila jsem radost a štěstí, a připadalo mi, že na světě není nic, co by mi mohlo zkazit náladu. Dokud naše auto nedostalo smyk. Bylo to právě ve chvíli, kdy jsme projížděli přes malý most. Řeka pod ním byla hluboká a voda měla rychlý spád. Auto se začalo zběsile točit a najednou mělo vše kolem mě tmavé barvy. Slunce už nesvítilo tak jasně, rádio přestalo hrát veselou písničku. Do tváře řidiče jsem se podívala přesně ve chvíli, kdy naše auto spadlo z mostu dolů do vody. Byl to Zayn.

Začala jsem se topit, snažila se prorazit okýnko, ale všechno se zdálo beznadějné. Věděla jsem, že je to konec. Chytla jsem Zayna za ruku a podívala se na něj. Přes špinavou vodu v řece jsem jen těžko rozeznávala jeho rysy. Někde v hlavě jsem slyšela jeho hlas. Promiň mi to, odpusť Ronnie. To je poslední, co si pamatuju. Nemohla jsem se nadechnout. Voda se mi dostala do plic.

Prudce jsem se probudila a velmi ztěžka dýchala. Byla jsem celá zpocená a mé srdce zběsile bilo. Byla ještě tma, podívala jsem se na budík na svém nočním stolu a zjistila, že byly teprve 3 hodiny ráno. Odkryla jsem ze sebe peřinu, posadila se, a snažila se rozdýchat ten sen. Sen? To snad není pravda. Znovu ne.. Najednou mi začal vyzvánět mobil. Vylekalo mně to. Vzala jsem ho z nočního stolku a zamračila jsem se na neznámé číslo na displeji. Kdo mi sakra volá ve tři hodiny ráno? Ptala jsem se sama sebe. Přijala jsem hovor a přiložila si telefon k uchu.

„Ronnie? Tady Zayn.“ zněl naléhavě a jinak. Ale jeho hlas jsem poznala. Polkla jsem.

„Z-Zayne?“ nemohla jsem uvěřit.

„Promiň jestli tě budím ale..“ zdálo se mi, že ztěžka dýchal. „znovu.. zdálo se mi o tobě.“ připadalo mi, že mám srdce až někde v krku. „Tentokrát to bylo jiné my.. my jsme se...“

„..utopili.“ přerušila jsem ho dřív, než jsem nad tím stihla uvažovat. Vzlykla jsem a pak se dlouze nadechla. „Já vím, taky se mi to zdálo.“ dokončila jsem a rozplakala jsem se.

TS.