2. část - It's going to be you

Bylo mi čerstvě osmnáct, když jsem se dostala do své první práce. Před čtyřmi lety. Pro hodně lidí – pro hodně holek – by to byla ta nejlepší práce. Jenomže já jsem si nebyla jistá. Stačilo udělat malinkou věc špatně, a mohla jsem vyletět. A to jsem si nemohla dovolit. Ne s mými příjmy. Peníze jsem potřebovala, stejně jako hotel každou noc. To všechno mi má nová práce poskytovala. Platili vcelku dobře (i když 'dobře' neznamená, že jsem mohla peníze rozhazovat) a většinou to bylo tak, že jsem byla každý den v jiném městě. To znamená každý den jiný hotel. Hotel, který mi platili oni. Idelální.

Pracovala jsem jako kostymérka v zákulisí pro skupinu One Direction. Vlastně nevím, jestli je kostymérka ten správný výraz. Zašívala jsem, přišpendlovala, a předělávala všechno, co se týkalo oblečení. Asi vás napadlo, že tohle přece nemůže být začátek. Není přece možné, že bych se jen tak dostala na místo kostymérky pro tak důležité lidi. Jenomže to možné bylo. Dostala jsem tu práci stejně, jako by ji dostal někdo jiný – po pohovoru. Melody mi málem zakroutila krkem, když se to dověděla. A já jsem jí málem zakroutila krkem, když si ze mě později začala dělat legraci.

Měla pravdu. Nebylo to zrovna zaměstnání, které bych chtěla dělat do konce života. Mým snem bylo být slavná návrhářka, sedět si někde v kanceláři a kreslit návrhy pořád a pořád dokola. Vždycky jsem chtěla ukázat světu, co ve mně je. Ale skončila jsem tady. A ano, můžu to tak říct – skončila jsem jako poskok.

„Grace, proboha prober se. Za chvíli jsou tady a tys ještě nesehnala to sako pro Harryho.“ vytrhla mě z přemýšlení Jesy, jedna z lidí, kteří poběhovali v zákulisí a připravovali vše důležité před koncertem. Byly tu kostymérky - ty opravdové, které radily klukům, co si mají obléct a navrhovaly oblečení přímo pro ně. Pak tu byly maskérky, které už měly na stolech připraveno spoustu líčidel, které bych spíš přidala na stůl někomu ženského pohlaví. Dál tady postávalo pár lidí z ochranky, a taky spousta dalších důležitých i méně důležitých lidí. Ačkoliv jsem patřila k těm méně důležitým, připadala jsem si, jako bych dělala všechnu práci.

„Jo, jasně. Zaběhnu do šatny, už by tam mělo být.“ odpověděla jsem Jesy a utíkala do šatny. Mezi spoustou oblečení pověšenou na věšácích všude okolo jsem hledala, až jsem našla – Harryho modré sako. Spadl mi kámen ze srdce, protože kdyby tam nebylo, musela bych vymyslet alternativní řešení.Nebyl problém v tom, že bych ho nedokázala vymyslet. Problém byl v tom, že by ho nejspíš hlavní kostymérky a stylistky nedokázaly příjmout.

Když jsem dorazila zpátky do „místnosti příprav“, kluci z One Direction – nejpopulárnější hudební skupiny současnosti - se už pomalu trousili dovnitř. Nekývali mi na pozdrav, ani mi nemávali. Spíš ani neznali mé jméno, takže raději neříkali nic. Možná, že ani nevěděli, že tam pracuji, i když to bylo už měsíc. Nedivila bych se. I když s největší pravděpodobností mě prostě přehlíželi, jak to měli ve zvyku se všemi méně důležitými osobami.

Tedy až na jednoho z nich, ten si mě všímal.

Dnes jsme byli po dlouhé době na koncertě v Londýně. Venku pršelo a foukal silný vítr, ale i tak bylo slyšet davy fanynek kříčících do oken a poskakujících před koncertní halou. Koncert začínal za hodinu a v místnosti už začínalo být cítět napětí. Trému měli všichni, i přes to, že na pódium nešli. Zvukaři se báli, že jsou rozladěné kytary nebo špatně zapojené klávesy. Osvětlovači se báli, že je špatně nastavené osvětlení a kluci v něm budou mít žluté obličeje. Maskérky se bály, že bude vidět make-up, když se tam ty hvězdy zapotí. A nakonec my – kostymérky. My jsme se bály, že blonďatý Niall udělá roznožku a roztrhnou se mu kalhoty.

Nesla jsem Harryho sako a dávala jsem velký pozor na to, aby se mu nic nestalo. Dívala jsem se víc na sako ve svých rukách než na cestu, kudy jsem šla. To se mi také vymstilo. Do někoho jsem vrazila a nejenže ten někdo byl Louis, ale k mé smůle měl v rukách své speciální před-koncertové pití, které, jako by se chtěl trefit úplně přesně, vylil přímo na sako.

„To.. snad.. nemyslíš.. vážně!“ byla jsem v šoku a v hlavě se mi začaly honit nápady, jak z toho ven. Sako bylo očividně nepoužitelné. I kdybych ho ještě stihla vysušit a vyžehlit, zůstala by na něm skvrna. Musela jsem vymyslet něco jiného. A to rychle.

„Mělas dávat větší pozor.“ odfrkl mi Louis a odešel. Před tím mi ale ještě velmi galantně strčil do ruky i prázdný kelímek od pití, a mrkl na mě. Myslela jsem, že mi exploduje hlava. Nebo, že přinejměnším zkolabuju.

Rychlým krokem jsem vystartovala zpátky do šatny.

„Ale ale.. máš problém, malá návrhařko?“ zaslechla jsem za sebou pobavený hlas.

„Ne. Nemám žádný problém.“ otočila jsem se na Zayna a byla jsem si dost jistá, že můj pohled vypadal vražedně. Zayn zvedl ruce v obranném gestu, zasmál se a odkráčel pryč, aby mu někdo upravil vlasy.

Vletěla jsem do šatny a začala se znovu přehrabovat tou tunou věcí. Našla jsem toho spoustu, jen ne něco, co by nahradilo modré sako. Musela jsem tedy vybrat úplně nové oblečení a doufat, že mě za to stylistky nezmlátí. Už tak jsem ale riskovala snížení platu nebo něco podobného.

„Musíš si oblíknout tohle. Tvoje sako.. už není k dispozici.“ řekla jsem stručně Harrymu v momentě, kdy jsem už celá udýchaná i s oblečením v rukách stála před ním. On se vyvaloval na židli a pozvedl jedno obočí.

„Co je s tím sakem?“ zeptal se mě. Cítila jsem se jako u výslechu. Víte, když sedíte v té tmavé místnosti a do očí vám svítí jedna malá lampička a víte, že za zrcadlem jsou lidi, kteří poslouchají každé vaše slovo. Tak tomu bylo i teď. Jenomže na mou odpověď čekala známá celebrita a nikdo nebyl za zrcadlem. Všichni ostatní byli s námi v místnosti. Všichni byli tady a utichli, protože věděli jak Harry miluje svoje modré sako. A já jsem nemohla říct 'Louis to sako polil.'

„Omylem se stalo, že se polilo.. a teď je na něm velká skvrna.“

„Ono se stalo, že se ono polilo.“ imitoval Harry můj roztřesený hlas a očividně si užíval pohled na mou zoufalou tvář. Pohled na člověka, co se neskutečně snaží, aby neztratil práci, je nejspíš nadmíru zábavný. Naštvalo mě to. Pak se ale začal smát, což mě udivilo.

„Tak.. oblečeš si tohle?“ zeptala jsem se nejistě a ukázala jsem na oblečení, co jsem měla v rukách. Jeho nálady se nedaly předvídat, a tak jsem nevěděla, co očekávat. Vstal dneska pravou nebo levou nohou?

Harry vstal ze židle a vytrhl mi oblečení z rukou. Pak přistoupil o krok blíž ke mně a přiblížil obličej těsně k tomu mému. Na tváři jsem cítila jeho dech.

„Měla ses vidět. Tak vystrašená jsi vypadala neskutečně... vtipně.“ zašeptal mi, jako by mi říkal nějaké tajemství. Pak se otočil na patě a se smíchem, který mi ještě dlouho zvučel v hlavě, se odešel převlíknout. Zůstala jsem tam stát jako opařená.

„Hej ty, pojď sem!“ zavolal mě někdo. Ano, věděla jsem, že ten hlas volá mě, protože oslovení 'Hej ty' tady nepatřilo nikomu jinému. Otočila jsem se, abych uviděla Jesy, která mě volala k ní a Zaynovi. Rychle jsem tam doběhla, do začátku koncertu teď zbývalo asi patnáct minut.

„Co se děje?“ zeptala jsem se zadýchaně. Už jsem si potřebovala odpočinout. Není pravda, že bych tuhle práci nenáviděla, ale když šlo 'do tuhého', bylo to tady šílené.

„Tohle. Opravit.“ ukázala na Zaynovo rameno. Sako, které měl na sobě, tam mělo malou dírku, která byla sotva viditelná.

„No dobře.“ odpověděla jsem jí a otočila se k tmavovlasému členu skupiny. „Sundej to, rychle s tím něco udělám.“ nakázala jsem mu.

„Ne, nesundávat. Na to není čas, jen to něčím sepni. A hlavně si pospěš.“ vyhrkla na mě Jesy a já jsem si povzdychla.

„Tak fajn, sedni si sem.“ řekla jsem Zaynovi a ukázala na židli, která tam byla. Poslechl mě a ani u toho nepromluvil. Vytáhla jsem malou jehlu a nit, které jsem měla připnuté v opasku u kalhot, a začala jsem s prací. Samozřejmě to bylo tisíckrát těžší, než kdyby si to sako sundal. Jenomže tady se musí příkazy poslouchat, i když jsou naprosto nelogické. Neochotně jsem zašívala, zatímco na Zayna promluvil jeden z manažerů skupiny. Nejsem typ člověka, co se míchá do cizích záležitostí, a tak jsem se snažila neposlouchat. Bylo to ale těžké. Jednak jsem byla přímo tam, a jednak se manažer nesnažil mluvit nijak potichu. Snažila jsem se ale soustředit na to, co dělám, a ne na jejich rozhovor.

„...mluví. Není jim to jedno. Myslí si, že jsi pořád smutný a zkleslý, i když už třeba nejsi. Musíš s tím něco udělat, jasné?“

„A co jako?!“ Zayn sebou trhl, div jsem ho jehlou nepíchla do krku. „Může jim to být ukradené.“

„To je právě to, drahouši. Není jim to ukradené. Takže pomůže jediné. Musí si prostě myslet, žes na ni zapomněl, a že už máš jinou. Rozumíš?“

„To mám jako nakráčet na ulici, vzít první holku, kterou uvidím a říct jí 'Tak zlato, teď jsme pár.' ?!“ Tón Zaynova hlasu byl zvláštní. Nikdy jsem ho takhle neslyšela. Byl ublížený, smutný. Zároveň ale i naštvaný.

„Myslím si, že pro tu holku nebudeš muset chodit daleko.“ byla další manažerova slova. Podívala jsem se na hodinky, a když jsem zjistila, že do začátku koncertu zbývají asi jen tři minuty, přestala jsem celou konverzaci poslouchat. Věděla jsem, že se Zayn rozešel s jeho přítelkyní. Taky je slavná – součástí jakési dívčí hudební skupiny. Pobavilo mě, že se takhle řeší vztahy ve světě slavných. Všechno je to kvůli fanynkám, které všechno zveličují, a které všechno až příliš prožívají.

Dokončila jsem zašívání Zaynova saka, když mě zarazilo něco nečekaného. Něco jsem zaslechla. Své jméno.

„... se Grace.“ říkal Zayn manažerovi a já jsem zpozorněla. Vzhlédla jsem, abych spatřila, že mě oba zkoumají zvláštním pohledem. Pozvedla jsem obočí a snažila se uhodnout, co se jim honí hlavou. Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat.

„Má hezké oči. Dlouhé  vlasy, stačí je jen trochu líp učesat...možná nabarvit“ popisoval můj zevnějšek a já jsem si připadala jako v zoo. Nebo jako v muzeu. Dívali se na mě jako na nějaký vzácný exemplář.

„Ehm... můžu vědět, proč si mě prohlížíte jako zlatou rybku v akváriu?“ pípla jsem potichu. Zayn se zasmál, což mi přišlo nelogické.

„Budeš to ty.“ usmál se vysoký manažer tak, že se mi z toho udělalo špatně. Jako by právě vymyslel geniální plán. Nebyl mi ani trošku sympatický.

Pak řekl čtyři obyčejná slova. Obyčejná slova tvořící dohromady větu, která mi navždy změnila život.

„Budeš Zaynova nová přítelkyně.“

TS.