16. část - The day I gave up

Neskočila jsem mu do náruče hned po tom, co jsem se dověděla, že to všechno zpískal on. Proč bych měla? Je pravda, že mi pomohl. Pomohl mi nejspíš hodně, když jsem teď byla ředitelkou té nejvíc vyhledávané módní společnosti. Pomohl mi nejspíš HODNĚ hodně, když jsem teď byla na obálkách časopisu.  Jenomže to mě nemohlo přinutit, abych ho z ničeho nic začala milovat. Sama sobě bych to nikdy nedovolila.

Ale postupem času..

Dva měsíce po tom mém úžasném debutu už jsem byla na nejlepší cestě k vrcholu své kariéry. Zní to tak pohádkově. A vlastně to i pohádkové bylo, až na to, že jsem neměla žádný osobní život. To mi ale většinu času ani nevadilo.  Většinu času. Už jsem byla i v pár rozhovorech pro nějaké noviny, z čehož bych měla velkou radost, kdyby se v každém z nich nezmínila skupina One Direction.

Byla jsem totiž známá jako „ta, kterou proslavil Zayn.. a pak Harry.. a pak tu taky byla jedna fotka z obchoďáku, která opravdu vypadala, jako bych tam držela Nialla za ruku“. Paráda.

Takže každého, kdo se mnou dělal rozhovor, napadlo, že se mě na to prostě musí zeptat.  To znamená, že jsem pořád dokola opakovala, že jsem byla Zaynova přítelkyně, ale s Harrym ani Niallem jsem nic neměla. Pořád a pořád dokolečka.

A proto už jsem s nimi nechtěla mít nic společného. Nechtěla jsem být známá díky nim. Chtěla jsem, aby mě lidi znali díky mně. Díky tomu, co jsem dokázala. Ale někdo mi pořád dokola připomínal, že je všechno jeho zásluha. A já jsem z toho byla unavená. Byla jsem unavená z toho, že jsem pořád nedokázala uvěřit, že by to pro mě udělal zrovna on. Byla jsem unavená z toho, že jsem mu ještě pořád nepoděkovala. Nepoděkovala.. Nejdříve mi to přišlo směšné a později už to bylo promlčené. Teď mi to bylo líto, ale zároveň ne.

Můj problém byl v tom, že jsem si nechtěla přiznat, že mi pomohl. Nechtěla jsem si přiznat, že jsem mu vděčná, a ani to, že mi to vlastně vůbec nebylo jedno. Louis.

Den, kdy jsem to vzdala, byl od ostatních rozdílný pouze tím, že jsem ráno zaspala.

Nestíhala jsem se ani pořádně učesat, takže jsem si dlouhé vlasy narychlo sepnula do drdolu, a když jsem se oblékla, vyrazila jsem mého bytu ven. Respektive do podzemních garáží, kde mě čekalo moje nové auto. Nemohla jsem si na to zvyknout, ale byl to zatraceně dobrý pocit, přijet do práce vlastním autem. Díky autu jsem dohnala časový skluz, vyběhla jsem pár schodů do budovy WTB a nastoupila do výtahu. Aby byl den ještě krásnější, potkala jsem tam mladou Martsovou. „Dobré ráno.“ Pozdravila jsem ji zdvořile a ona mi odpověděla kývnutím. Je pravda, že teď už na mě neházela vražednými pohledy jako dýkami, ale za to jsem se v její přítomnosti stále cítila divně. Přece jen , všichni (včetně mně) si mysleli, že to ona převezme firmu jako příbuzná ředitelky. Nestalo se. K mému neskutečnému štěstí.

Když výtah dojel do třetího patra budovy společnosti, vystoupila jsem a zamířila do své nové kanceláře, která byla na konci chodby. Nechtěla jsem se dlouho zdržovat, za pár minut už jsem měla být jinde. Jen jsem odhodila kabelku na židli a vzala si ze stolu nějaké prospekty a notes, které jsem tam měla připravené už z předchozího dne. Taky jsem pustila záznamník, ve kterém jsem očekávala vzkaz. Ten vzkaz byl stejný každý den. Každý den, kdy jsem byla v práci. Pokaždé stejná rutina.  Proto jsem po tlačítku na záznamníku sáhla už automaticky. „Nemáte žádné nové vzkazy.“ Ozvalo se. Zamračila jsem se. Podívala jsem se na hodinky na své levé ruce. Bylo půl deváté. Asi dneska dlouho spí, napadlo mě a vydala jsem se ven z kanceláře.

Nezničitelná ředitelka Martsová už mě čekala a s úsměvem mě přivítala v jednací místnosti. Měly jsme spoustu práce důležité pro mou budoucí práci ředitelky této firmy. Takových jednání už jsem za ty dva měsíce zažila nejmíň deset. Přestala jsem je počítat. Vždy jsem se ale dověděla něco nového a něco důležitého. Jak se taky dalo očekávat. Dnes tomu nebylo jinak. Informace o dodavatelích a odběratelích byly důležité pro celkový chod společnosti, a tak jsem poslouchala každé ředitelčino slovo, přičemž jsem si dělala poznámky do notesu z kanceláře. Dnes to bylo rychlé, a tak jsem do čtyřiceti minut byla z jednací místnosti venku. Oddychla jsem si. Ředitelka ke mně byla milá, ale i tak jsem z těchto setkání byla vždy nervózní.

Zpátky ve své kanceláři jsem byla ve čtvrt na deset. Poslala jsem svou asistentku (ano, už jsem měla i asistentku!) pro své karamelové latté. Posadila jsem se za svůj stůl a znovu zmáčkla tlačítko na záznamníku.

„Nemáte žádné nové vzkazy.“

Zamračila jsem se. Tohle bylo divné. Vždycky byl přesný. Počkala jsem tedy ještě pár minut, přesněji třicet, přesně tak dlouho, jak trvalo asistentce přinést mi kávu, a pak jsem znovu zkusila záznamník, i když mi bylo jasné, že za dobu, co jsem tu seděla, nikdo nevolal.

„Nemáte žádné nové vzkazy.“

Prsty jsem začala nervózně vyťukávat náhodný rytmus do desky stolu. Nechtěla jsem si přiznat, že by mě něco takového vyvedlo z míry. Byla to hloupost. Byl to trapný, otravný vzkaz, který jsem slyšela každý den v týdnu, vždycky ve stejnou hodinu, a jehož slova jsem už znala nazpaměť. Jenomže mě to z míry opravdu vyvedlo a já jsem si začala uvědomovat, že je to divné. Že je tu důvod, proč mi to není jedno. Že je tu důvod, proč nejsem ráda, že to otravování dneškem skončilo.

A proto jsem zvedla telefon a vyťukala jsem telefonní číslo. Znala jsem ho zpaměti, ačkoliv jsem nevěděla, jak je to možné.

Jedno zazvonění, dvě, tři.. Možná, že to nezvedne…a pak to zvedl.

„Věděl jsem, že zavoláš, když se neozvu.“ Zasmál se Louis do sluchátka.

„No hahaha, velmi vtipné.“ Procedila jsem mezi zuby a protočila oči. Dostal mě. Sakra.

„Takže proč voláš?“ zeptal se mě a já jsem přes sluchátko cítila jeho vítězoslavný úsměv. Zalitovala jsem.

„Fajn.“ Odpověděla jsem mu na otázku, kterou dnes poprvé po dlouhé době nevyslovil. „Tak já s tebou na tu večeři půjdu.“ A zavěsila jsem.

TS.