Byly to hezké Vánoce. Hezké ukončení všeho trápení, a hezký začátek něčeho, co jsem teď už s radostí nazývala úspěchem. Měla jsem pocit, že všechno, co jsem celý život dělala, všechno, o co jsem se snažila, směřovalo k tomuhle. K tomu, abych alespoň to málo, co umím, ukázala světu. Abych alespoň na chvíli pocítila ten pověstný dotek slávy. Jako by jeden večer změnil všechno. Jeden večer obrátil věci od nejhoršího k tomu nejlepšímu. Být ve světe známá jako popstar musí být stresující, ale být ve světě známá jako ta, co maluje, je úžasné. Umění ocení pouze ti lidé, kteří ho dokážou cítit. A právě tito lidé mi teď posílali ty spousty dopisů a gratulací. Nemohlo to být lepší.

Strach z minulosti už tady nebyl. Aaron na sebe vzal vinu za mou nehodu. Nakonec neprotestoval, a na žádost mě, jako poškozené, se jeho trestem staly jen nějaké veřejně prospěšné práce. S Alison jsme znovu mluvily. Je pravda, že už jsme nebyly kamarádky, ale jsem si jistá, že už jsem ji mohla označovat jako dobrou známou. A Zayn..

Byl pořád tady pro mě. A já jsem tu byla pro něj. Moc dobře jsem si uvědomovala, že bez něj bych teď nebyla takhle šťastná. Možná je pravda, že bych teď byla s Aaronem. A možná bych si myslela, že šťastná jsem. S opravdovou realitou jsem ale byla spokojenější.

Často jsem teď chodívala ke koncertní hale. Sedávala jsem na malé lavičce, která je u zadního vchodu. Byla jsem tady i dnes, prvního ledna. Oblečená v krásných šatech, krásně nalíčená a učesaná. Mé „slavné“ já. Nikdo jiný sem často nechodil. A já jsem to tady měla ráda. Protože právě tady se mi začal život obracet o sto osmdesát stupňů. Sedla jsem si na lavičku a zavřela jsem oči.

O čem se mnou chce mluvit? Jediná možnost, která mě napadá je..

„Ten sen.“ přerušil mé myšlenky a já jsem polkla. „Zdá se mi už nejmíň týden a pokaždé se probudím vyděšený k smrti. Jsi v něm ty. Nevěděl jsem, kdo ‚ta holka ze snu‘ je..“ nakreslil ve vzduchu uvozovky. „.. teď už to teda vím.“ usmál se svým úžasně zářivým úsměvem

Usmála jsem se při vzpomínce na rozhovor, který se mi zdál tak vzdálený. Ten večer po koncertě, když mě odtáhl stranou od davu fanynek, a zatáhl mě sem. Tady k téhle lavičce. Připadalo mi, jako by se to stalo už hrozně dávno. Jako bych snad ta dřívější Ronnie ani nebyla já. Zajímal mě jen koncert mé oblíbené skupiny.. a Harry.

Na kraji seděl Harry. Usmál se na mě, přičemž já jsem zčervenala jako rajče.

„Ahoj..“ pozdravila jsem ho rozpačitě. „Já.. můžeš se se mnou vyfotit?“ zeptala jsem se a on přikývnutím souhlasil. Samozřejmě, je na to zvyklý. Naklonil se přes stůl, vzal do rukou můj mobil, který jsem už měla připravený v ruce, vyfotil nás a pak mi mobil zase podal.

„Děkuju!!!“ řekla jsem mu nadšeně a on se na mě znovu jen usmál.

Mé první setkání s mým idolem. Usmíval se a ani se mnou nepromluvil. Teď mi to přijde jako docela vtipná vzpomínka. Fotku s Harrym jsem si později nechala vyvolat a zarámovat. Přece jen, byl to důkaz, že jsem si splnila svůj sen. I když jsem už v ten moment věděla, že jeho úsměv není tak oslnivý. Protože už za pár minut od tohoto okamžiku jsem zahlédla jiný úsměv.

„Ronnie..“ skočil mi do řeči Zayn a zadíval se na mě. Tím mě naprosto zaskočil. Jeho pohled byl zvláštní. Jako by byl překvapený.. a vyděšený zároveň. „Já vím jak se jmenuješ..“ pokračoval pak. „Zdálo se mi o tobě.“

Život je zvláštní. Jak nám chystá překážky a nutí nás je přeskakovat, i když ví, že někteří z nás nejsou až tak skvělí skokani. Život si s námi dělá, co chce. Mně překážek nastražil dost. Nejspíš jsem nikdy nebyla až tak dobrý skokan. Pokaždé mě totiž někdo zachytil. Těsně před tím, než jsem spadla.

„Tak vystupovat!“ usmál se na mě, když už stál venku z auta a otevíral mi dveře. Vystoupila jsem a vykulila jsem oči na to, co jsem uviděla. Přede mnou byla obrovská horská dráha. A taky hromada lidí.

„Chtěl jsi mě rozesmát nebo mě zabít?“

Tehdy vznikly jedny z prvních fotek. Poprvé jsem se objevila v holčičích časopisech a v novinách, a lidé si pomalu začali všímat. Jako bych k Zaynovi patřila.

Když jsem tak seděla sama na lavičce před halou, byla jsem spokojená. Smála jsem se, jako bych snad byla nějaký blázen, ale bylo mi to jedno. Svět o mně věděl. Věděl o mém nadání, a žádal si víc. Malovala jsem jeden obraz za druhým, abych se zavděčila kritikům a možná, že by z toho většina lidí byla unavená. Já ale ne. Bavilo mě to tak, jako mě ještě nikdy nic předtím nebavilo. Byla jsem bláhová, když jsem si myslela, že bude lepší, když se o mně svět nedoví.

„Přísahej, že ať tam uvidíš cokoliv, nebudeš o tom nikomu vykládat.“ řekla jsem Zaynovi naprosto vážně a zvedla výhružně prst. On se jen zasmál.

„Mám přísahat?“ ptal se pobaveně.

„Myslím to vážně, přísahej!“

„No dobře..“ zvedl do vzduchu dva prsty. „..přísahám, že ať tam uvidím cokoliv, nikomu o tom nic neřeknu.“

I přes to, že Zayn nakonec přísahu porušil, nemohla jsem se na něj zlobit. Pomohl mi. Nevěřila jsem, že by se všechno mohlo vyřešit pouze tímto, ale byla to pravda. A jeden jediný večer, jedna jediná výstava, změnily mnoho věcí. Přece jsem vždy věděla, proč, a co maluji.

„Co to vlastně všechno je?“

„Tohle všechno je můj život.“ usmála jsem se. „Kreslím to, co si chci pamatovat. To, co mám ráda. Někdy vlastně kreslím i to, co ráda nemám. Ale to jenom proto, abych si pak mohla zaházet šipky.“zasmála jsem se a Zayn se mnou.

Vždycky to tak mělo být.

Zaslechla jsem kroky, tak jsem otevřela oči. Byl to Zayn. Vyšel ze zadních dveří haly a spěchal ke mně.

„Jsi tu brzy.“ Usmál se a dal mi pusu na tvář. Pokrčila jsem rameny.

„Asi jsem si to tu chtěla ještě na chvíli užít sama.“ Pousmála jsem se a zvedla se z lavičky. Zayn mě chytil za ruku a propletl si se mnou prsty.

„Tak pojď, všichni už čekají.“ Řekl jemně a vedl mě dovnitř. Prošli jsme chodbičkami až do zákulisí, ve kterém jsem byla naposledy, když jsem tady čekala na konec koncertu.

„No.. tak já  už půjdu.“ Řekla jsem potichu.

„Ráno se uvidíme.“ Pošeptal mi Zayn a stiskl mi ruku. Následně mě pustil a já jsem odešla.

Trochu jsem se zatřásla, když jsem si vzpomněla, že právě tady jsem viděla Zayna naposledy ještě před mou nehodou. Levá ruka, kterou jsem měla celou polámanou, se ještě do teď úplně nezahojila, a kdykoliv venku pršelo, bolela mě.

„Všechno v pořádku?“ zeptal se mě Zayn, čímž mě vytrhl z mého přemýšlení. Přikývla jsem a usmála se.

„Tak slečno Tannová, můžeme!“ zavolal na mě nějaký pán se sluchátky na uších. Pokývla jsem mu a pak pustila Zaynovu ruku.

„Je to na tobě, hvězdo.“ Uculil se na mě. Zavřela jsem oči, nadechla se, a napočítala do desíti. Teprve pak jsem vyšla ven ze zákulisí. Na pódium. Rozhlédla jsem se po hale. Všechno tu bylo jinak. Obrovská místnost byla podstatně zmenšená přidanou stěnou a místo ječících fanoušků tady byla hromada slavnostně oblečených lidí. A místo One Direction na pódiu, jsem tam teď byla já. Přistoupila jsem k jednomu jedinému mikrofonu, který tam stál.

„Co potřebuješ, Harry?“ byla další slova, která jsem naťukala do klávesnice.

Harry si povzdychl a zvedl ruce nahoru, jako by se vzdával. „Fajn fajn, prokouklas mě. Nepřišel jsem jen tak.“ dal ruce zas dolů. Zasmála jsem se a čekala, co z něj vypadne.

„Jde o to, že.. mám dva lístky na jednu vernisáž.“ Hned jsem zpozorněla. Výstavy obrazů mě zajímaly vždycky. „A první, co mě napadalo, bylo, abych vzal s sebou tebe. Vždyť víš.. jde o umění, kterému já moc nerozumím no a.. někdo se mi zmínil, že ty máš umění ráda.“

Jestli jsem do teď byla nervózní, tak se nervozita hned ztratila. Ještě jsem se nadechla a podívala se do místnosti plné obrázků a obrazů. Do tváří lidí, kteří se usmívali. Viděla jsem mezi nimi i svou rodinu.

„Jednou jste dole, jednou nahoře.“ Začala jsem. „Já jsem teď nahoře, a je jen otázkou času, kdy budu zase dole..“ zasmála jsem se do mikrofonu, a i mezi lidmi bylo slyšet pobavení.

„Já ale doufám, a budu se snažit, abych vydržela nahoře co nejdéle.“ Usmála jsem se a podívala se do zákulisí na Zayna, který se na mě široce usmál a přikývnul.

„Děkuju, že jste přišli na ples spojený s mou vernisáží. Je teprve druhá, ale určitě není poslední. Děkuji za všechnu kritiku. Jak dobrou, tak tu špatnou.. protože něco už v těch novinách být musí.“ Znovu jsem se zasmála, protože jsem sama nevěřila, co to plácám za nesmysly. Podívala jsem se přímo naproti sobě, a usmála se na obraz, který byl inspirovaný fotkou, vyfocenou, když se mi všechno zdálo tak jednoduché.

„Každopádně.. nechci tady zdržovat, proto vám všem přeji krásný večer. Bavte se. A nezapomeňte – když nemůžete mluvit, malujte.“ Dokončila jsem a lidé začali tleskat.

„Jak je vlastně možné, že nás nenahání dav fanynek nebo při nejmenším fotografové?“ zeptala jsem se ho, když jsme si sedli na lavičku. Hodila jsem si na ni i nohy a objala si kolena. Pozorovala jsem ho.

„Vlastně nevím, je to zvláštní. Ale fajn..“ usmál se, a tak jsem se usmála taky. Nešlo to – neusmívat se, když se na mě koukal takhle. „Většinou jsou za mnou všude.“ Pokračoval pak. „Musí to být docela.. únavné. Ne?“ zvedla jsem obočí.

„Jo, je to někdy náročné. Ale já se s nimi setkávám rád. Je úžasné, že můžu dělat někomu radost jen tím, že mu dám podpis, nebo že se s ním vyfotím.“ Hned mě něco napadlo.

„V tom případě..“ vytáhla jsem z kapsy mobil a přisunula se blíž k němu. „Můžu?“ zeptala jsem se ho a udělala jsem psí oči.

„Jestli ti to udělá radost.“ Zasmál se. Zapnula jsem v mobilu foťák, natáhla ruku před nás a cvakla jsem fotku. Přesně v té chvíli mě polechtal na boku. Řekněme, že jsem hodně lechtivá, takže se to neobešlo bez otřesné grimasy na mém obličeji. Otočila jsem mobil a podívala se na fotku.

„Néé.. zkazil jsi to!“ zesmutněla jsem. Oba jsme se tam tvářili hrozně. Jenomže on u toho stihl vypadat skvěle. Na rozdíl ode mě.

„Co to vykládáš? Ta fotka je super.“ Rozesmál se.

---KONEC---

TS.