15. část - Now it all makes sense

…

Vzala jsem kytku, svou kabelku a už jsem se chystala odejít, ale v tom jsem za sebou zaslechla známý hlas, který mě přinutil otočit se za ním.

„Doufal jsem, že to dopadne dobře, když jsem jim nesl tvé návrhy. Jen jsem netušil, že to bude až tak rychle.“

Nevěřila jsem tomu, co vidím. A nedávalo mi to smysl. Proč by totiž zrovna on byl na tomhle místě? A proč mluví o mých návrzích. Byla jsem zmatená. Tedy, alespoň jsem si to myslela. Jenomže ve skutečnosti mi to najednou všechno začínalo dávat smysl.

„Co tady děláš?“ vydala jsem ze sebe nevěřícně. „A o čem to, sakra, mluvíš?!“ radost z mého dnešního úspěchu se teď mísila se zvláštními pocity, které jsem si ani nedokázala vysvětlit. Nedokázala jsem pochopit bušení mého srdce, které se zároveň svíralo strachem a skákalo radostí.

„Přišel jsem se podívat, jak ti vyšlo něco, co jsem zařídil.“ Odpověděl mi. Jen jsem se na to zamračila, a proto pokračoval. „Tvoje návrhy jsem našel už, když jsi pro nás začala pracovat. Divil jsem se, že ti nechyběly.“

„Proč jsi je nosil do WTB?“

„Chtěl jsem ti udělat radost.“ Pokrčil ledabyle rameny.

„Radost? Ty?!“ připadala jsem si jako blázen. „Proč bys mi chtěl dělat radost?“ vyptávala jsem se dál.

Povzdychl si a na chvíli mlčel. „Myslel jsem si, že jsi to alespoň tušila. Asi jsem tě podcenil, když jsem si myslel, že sis dala pět a pět dohromady.“ Zasmál se, a při tom, s rukama v kapsách, vypadal až arogantně. Jen mě to přinutilo víc se zamračit.

„Víš co? Nemám náladu na nějaké tvoje hádanky.“ Otočila jsem se a kráčela ke dveřím.

„Tak si alespoň vzpomeň na to, jak jsi byla v New Yorku s námi. Na ten den, kdys poslouchala za dveřmi.“ Volal za mnou. Na vteřinu mě to zastavilo, ale ani jsem se neotočila. S hlavou plnou nezodpovězených otázek jsem odešla a zamířila k sobě do bytu.

„Neřeknete mi, kdo to byl?“ ptala se udiveně mladá spisovatelka Lucy, která trpělivě poslouchala mé vyprávění.

„Ne, vždyť vy na to přijdete rychle.“ Odpověděla jsem jí s úsměvem.

Doma jsem byla za chvíli. Shodila jsem ze sebe šaty a šla se osprchovat.

Samozřejmě, že se mi v hlavě honila spousta myšlenek, ale stále jsem si zakazovala přemýšlet o tom. Vzpomínala jsem si totiž moc dobře. Na ten večer v hotelu. Když jsem tam byla ještě jako pomocná kostymérka -lomeno- Zaynova přítelkyně. Vzpomínala jsem si velmi přesně na rozhovor, který jsem zaslechla za dveřmi. Mohl by snad.. Ale ne. Zavrtěla jsem hlavou a vyšla jsem ze sprchy. Zabalila jsem se do ručníku a osušila si vlasy. Zamířila jsem rovnou k posteli, na kterou jsem se posadila. Vzala jsem do ruky telefon z nočního stolku a vytočila číslo.

„Haló?“ ozvala se Melody a já jsem se při zvuku jejího hlasu musela usmát. Mrzelo mě, že dnes večer nemohla přijít.

„Ahoj Melody.“

„Grace! Jak to dopadlo?“ vyptávala se, jako vždy divá po informacích.

„No, vlastně to dopadlo nad očekávání.“ Zazubila jsem se. Tenhle můj výraz má nejlepší kamarádka dobře zná.

„Vážně?! No tak to je skvělý! Grace! Budeš slavná!“ křičela radostí a já jsem si musela dát telefon trošku dál od ucha, abych neohluchla. Měla jsem ji za to ale ráda. Pokaždé mi zvedla náladu.

„Možná, že fakt budu!“ zasmála jsem se a teď jsem opravdu cítila tu radost, kterou jsem z dnešního večera měla.

„Doufám, že mě pak budeš zvát na všechny večírky, abychom se mohly opít!“

„No to si piš! Škoda, že jsi tu dneska nemohla být.“ Povzdychla jsem si.

„Nemůžu si jen tak přijet do New Yorku, Grace.“ Zasmála se. „A nevím, jestli jsem to už říkala, ale vzbudila jsi mě, takže končím a jdu spát.“

„Promiň, neuvědomila jsem si to.“

„Nevadí, jsem ráda, že jsi měla úspěch. Dobrou noc.“ Popřála mi a já jsem odpověděla už jen prázdnému sluchátku.

Druhý den ráno se mi nechtělo vstát. Ještě nikdy se mi nechtělo spát tak moc, jako teď. Radost ze včerejška při pohledu na budík a čas 5:20 úplně vyprchala. Nicméně, neměla jsem na výběr. Do práce jsem musela.

Překvapilo mě, když mi po příchodu do budovy WTB každý gratuloval. Dokonce i mladá Martsová, to už bylo co říct. Co mě ale překvapilo ještě víc, bylo, že si mě ředitelka zavolala do kanceláře.

„Dobré ráno, slečno Springsová.“ Pozdravila mě s úsměvem na tváři. Pokynula mi, abych se posadila, a tak jsem to udělala. Obdivovala jsem, jak dokáže být tak svěží hned po ránu.

„Včerejší večer byl pro vás docela úspěch, že ano?“

„No, ano.“ Odpověděla jsem potichu, i když to byla spíše řečnická otázka.

„Chtěla bych si s vámi o něčem promluvit, slečno.“  Pokračovala ředitelka Martsová dál. Přikývla jsem a nevěděla jsem, jestli mám mít strach, nebo ne.

„Jistě víte, že odcházím do důchodu a od příštího roku tedy za sebe hledám náhradu.“ Znovu jsem přikývla a ředitelka pokračovala. „Téhle společnosti jste ukázala hodně odhodlání. Pracujete zde teprve chvíli a už jste předváděla své návrhy na přehlídce. Tak to má být. Zeptám se jen jednou, protože nabídka, kterou vám dám, se neopakuje.“ Napřímila se na židli a nadechla se. „Ráda bych vás jmenovala ředitelkou této firmy. Co vy na to?“ zeptala se mě a já jsem na ni zůstala s vykulenýma očima beze slova civět.

„Samozřejmě ne hned.“ Zasmála se. „Jste nová a potřebujete se ještě hodně naučit, ale líbí se mi váš potenciál, a myslím si, že do konce roku se to dá stihnout.“

„Ale.. co vaše neteř? Každý si myslí, že to ona bude ředitelkou po vás.“

„Jess?“ zasmála se. „Vždyť ta tady jen kopíruje papíry. Tak co, Grace? Co říkáš na mou nabídku?“ zeptala se.

Usmála jsem se. A Nezničitelná Martsová se usmála taky. Protože taková nabídka se prostě neodmítá.

„No páni. Vážně jste měla v životě štěstí.“ Prohlásila zase jednou Lucy.

Zasmála jsem se. „To je pravda, měla jsem ho až až.“

„Jak jste se tedy stala jednou z největších osobností světa módy, už víme. Ale co On? Pořád jste mi to vlastně neprozradila.“ Říkala spisovatelka zmateně. Už jsem jí chtěla odpovědět, ale v tu chvíli v zámku dveří našeho bytu zašramotily klíče, a dveře se otevřely. „Tady je.“ Zasmála jsem se.

„Čau zlato, už jsem tu!“ zavolal On a já jsem doslova slyšela Lucyino překvapení.

„Aha, vy budete slečna Carverová.“ Došel k Lucy a podal jí ruku. Ta se culila od ucha k uchu.

„Hrozně moc mě těší!“ pronesla nadšeně.

A Louis se na ni usmál.

--------------------------------

Jo, já vím. Zase mi to trvalo. Dávala jsem si na čas. Jenomže tohle jsem vážně chtěla napsat dobře. Nemyslím, že se mi to tak úplně povedlo, ale bal to čert. Tady je patnáctá část.

Člověk, kterému věnuji tuto část je... (chvilka napětí)... Adela! Protože jsi to stejně věděla od začátku. :D

TS.