15. část - Case Solved

Stála jsem tam, před všemi těmi lidmi, kteří mi tleskali, a výraz udivení na mé tváři začal postupně střídat výraz štěstí. Nemohla jsem tomu uvěřit. Bylo to, jako bych se ocitla ve snu. Tentokrát to ale nebyla ta noční můra, která mě nechtěla přestat pronásledovat. Byl to ten nejkrásnější sen. I když mu jedna velmi důležitá část chyběla.

„Tak co na to říkáš?“ Harry už stál delší chvíli vedle mě, ale já jsem si toho všimla až teď. Byla jsem příliš zaskočená. Podívala jsem se na něj a dala si ruce před pusu. Potom jsem jimi mávla, čímž jsem dala najevo, že nemám tušení, jak mám reagovat. Harry se zasmál. Lidé, kteří zde byli hosty, teď chodili po obrovské místnosti, a s velmi znaleckými obličeji si prohlíželi obrazy.

„Věděl jsem, že ti to udělá radost.“ Řekl hlas za mnou. Otočila se a uviděla jeho. Chybějící část. Chtělo se mi plakat a skákat radostí zároveň. Chtělo se mi křičet, ale věděla jsem, že bych tím pokazila všechno, o co jsem se do teď snažila.

„Sluší ti to.“ Usmál se na mě Zayn. A to byl moment, kdy jsem se rozhodla. Podívala jsem se na Harryho a pohledem mu naznačila, ať nás omluví. Chytla jsem Zayna za paži a odtáhla ho pryč z místnosti. Vzali jsme si kabáty a vyšli ven do zimy. Sněžilo a mrzlo. Šla jsem ještě kousek dál od budovy, pak jsem se zastavila a otočila se na Zayna. Je pravda, že vypadal velmi zmateně.

„Co to má znamenat?“ zeptala jsem se, čímž jsem si vysloužila pohled na jeho otevřenou pusu. Trvalo mu nejmíň minutu, než se vzpamatoval. Věděla jsem, že teď jsem pokazila všechno, o co jsem se za celý ten měsíc snažila.

„Co má TOHLE znamenat?“ ukazoval na mě, a došlo mi, že se nejspíš diví tomu, že jsem tentokrát nepotřebovala použít bílou tabulku a fix. Povzdychla jsem si.

„Bylo to takhle jednodušší.“ Vysvětlila jsem mu. Zvedl obočí.

„Bylo jednodušší nemluvit?!“ díval se na mě, jako bych se zbláznila. Nevadilo mi to, protože přesně takhle se na mě poslední měsíc díval každý.

„Nemusela jsem nikomu vysvětlovat, jak to bylo s tou nehodou. Všichni si udělali vlastní názor. A já jsem měla klid.“ Pokrčila jsem rameny.

„Názor všech byl ten, že jsi se zbláznila a skočila pod auto.“

„Já vím.“ Zamrmlala jsem pod nosem a podívala se do země. Nohou jsem kopala do sněhu. Cítila jsem se trochu zvláštně. Neměla bych se přece cítit, jako bych někomu ublížila. Pak jsem zpozorněla a podívala se zpátky na Zayna. Ten se totiž smál. Vážně se smál!

„Co je vtipné?“ zamračila jsem se.

„To, že vážně jsi blázen, Ronnie.“ Smál se dál. „Vážně.. kdo jiný by prostě předstíral, že nemůže mluvit?“ přiblížil se ke mně, chytil mě za pas, objal, a pak mě zvedl do vzduchu. Úsměv na jeho tváři neustával.

„Pust mě dolů!“ bouchla jsem ho do ramena a on mě pustil. Trošku zvážněl.

„Tohle je nejlepší zpráva dne.“ Vřele se na mě usmál.

„Ber to jako vánoční dárek. Protože jsem ti nic nekoupila.“ Nafučeně jsem zkřížila ruce na hrudi a stále se mračila. Nezabralo to, připadalo mu to nejspíš vtipné, protože vysmátý výraz na jeho tváři nechtěl zmizet.

„A mimo to.. neodpověděl jsi mi na otázku.“ Dodala jsem. „Co to má znamenat?“ ukázala jsem rukou na budovu, kde se konala výstava. Jeho úsměv se ještě rozšířil. Nadechl se.

„Celou tu dobu.. celý ten měsíc, co jsme se neviděli, jsem si připadal hrozně. Každá maličkost mi říkala, že jsem udělal chybu. Že přece není možné, aby sis chtěla něco udělat. I když ty dopisy od mých fanynek nebyly hezké.“ Začal vysvětlovat. „A když jsem konečně sám sobě uznal, že jsem vůl, začal jsem přemýšlet o něčem jiném. O tom, jak bych to odčinil. A pak mě to napadlo.“ Zazubil se. „Nikdy jsi to neřekla, ale věděl jsem, že kdybys měla dost odvahy, uděláš to sama.“

Přestala jsem se mračit a trošku jsem se usmála.

„A tak jsem začal plánovat. Nejprve jsem se dohodl s Harrym, což nebylo složité. Je pro každou kravinu.“ Zasmál se a já taky. „No, a zatímco byl Harry u tebe doma, já jsem šel k tvému strýci do obchodu. Seznámil jsem ho s tím nápadem, a on byl nadšený.“ Zírala jsem.

„Tohle zní spíš jako akční film, než jako pravda.“ Poznamenala jsem. Zayn zvedl jeden prst a přiložil mi ho k ústům.

„A než ses přichystala na výstavu méně známého malíře, všechno jsme s Harrym nachystali.“ Dokončil a ruku dal zase dolů. Chtěla jsem mu vynadat za to, že mě v tom tak nechal. Že mi napsal dopis a nechal mě vypořádat se s následky nehody samotnou. Ale po tom, co řekl, jsem nemohla.

„Jsi blázen.“ To byla jediná slova, na která jsem se zmohla.

„Stejně jako ty. Můžem spolu chodit k psychiatrovi.“ Zasmál se.

„Hej!“ bouchla jsem ho. „Nedělej si z toho legraci.“ Řekla jsem vyčítavě, ale stejně jsem měla na tváři úsměv. Zayn mě chytil za boky a přitáhl si mě k sobě. Měla jsem husí kůži. A to ne jen z té zimě venku. Naklonil se ke mně a přivřel oči. Na nic jsem nečekala a políbila ho.

„A co teď?“ zeptal se mě po chvíli, když už jsme se procházeli venku ruku v ruce.

„Co co teď?“ tázavě jsem se na něj zadívala.

„Ronnie. Viděl jsem ty obrázky, a vím, co kreslíš. Vím, kdo byl na těch obrázcích z nehody.“ Vysvětlil mi.

„No jo.“ povzdychla jsem si. „Ale nevím, jestli o tomhle chci s někým mluvit.“

„Musíš! Všichni tě mají za blázna, co potřebuje psychiatra. Musíš jim to vysvětlit! Musíš jim říct, že jsi pod to auto neskočila sama od sebe. Myslím, že by to měli vědět i policisti.“ začal mluvit velmi rychle.

„Zayne..“ zastavila jsem se v chůzi. „Nemyslím si, že by se to mělo tahat ještě k policii. Vždyť i tak z toho dělali případ století. A navíc, za chvíli jsou Vánoce. A ty bychom neměli kazit nikomu.“

„Jen chci, abys už měla pokoj.“ Řekl skoro neslyšně.

„Pokoj nebudu mít nikdy.“ Odfrkla jsem si. „Nech to být, za dva dny jsou Vánoce.“ Usmála jsem se.

„Fajn.“ Přikývl. „Pojďme zpátky dovnitř. Vernisáž bez umělce je na nic.“ Mrkl na mě a šli jsme dovnitř. I když zpátky dovnitř jsme se už ani nedostali.

Před budovou teď totiž nebyli jen paparazzi a spousta lidí. Byla tam teď dokonce policejní auta. Začalo mi bušit srdce, okamžitě jsem se Zayna pustila a rozběhla jsem se přímo do vřavy lidí. Prodrala jsem dopředu a dívala se na tu podívanou. Policisté odváděli někoho do svého auta. Všude blikala světla fotoaparátů, a když si reportéři všimli, že jsem tam taky, otočili se na mě. „Slečno Tannová, co nám o tom řeknete?“ „Máte k tomu nějaký komentář?“ zněly jejich otázky. Nerozuměla jsem jim. A pak jsem zahlédla v davu svou mámu.

„Mami?!“ doběhla jsem k ní, ona se otočila a objala mě. Vůbec se nedivila tomu, že mluvím.

„Co se tu stalo, mami?“

„Zlatíčko, promiň, že jsme ti nikdo nevěřili. Ten parchant už dostane to, co si zaslouží.“ Řekla mi a já jsem se vymanila z jejího objetí. Zamračeně jsem se ještě jednou pořádně podívala na policisty a do jejich auta. Zastavilo se mi srdce, když jsem v autě viděla sedět Aarona. Spatřil mě a pohled, který mi věnoval, nebyl zrovna vlídný.

„Za to zaplatíš!“ zakřičel na mě a pak za ním policisté zabouchli dveře. Jeden z policistů se vydal ke mně.
„Budeme potřebovat, aby jste se zítra zastavila k nám na stanici, slečno.“ Řekl mi, pak nám s mámou oběma pokynul, nasedl do auta a odjeli. Celé jsem to sledovala beze slov. Výstava a vernisáž se proměnila v něco, co se spíše podobalo nějakému béčkovému americkému filmu. Věděla jsem, že na tuto výstavu nikdo jen tak nezapomene.

„Mami..“ otočila jsem se zpátky k ní. „Co jsi to udělala?“

„Co by? Jakmile jsem viděla ten obrázek, bylo mi to jasné.“ Odpověděla mi a ani při tom nemrkla. Pak už jsme jen sledovaly policejní auto, jak mizí za zatáčkou a ignorovaly všechny ty otázky valící se na nás ze všech stran.

I přes velkou akci před budovou měla vernisáž velký úspěch a já jsem konečně měla pocit, že dělám něco, co jsem měla dělat celou tu dobu.

TS.