14. část - Feel the Little Things

Všechno bylo znovu stejné. Jako bych nastoupila do stroje času, a vrátila se na začátek toho všeho. Bylo to jako by se posledních pár měsíců ani nestalo. Nikdy jsem nebyla na koncertě, nikdy jsem nemluvila s žádným členem mé oblíbené skupiny One Direction – nikdy jsem nemluvila se Zaynem.

Jen pár věcí bylo jinak. Za prvé: Alison už nebyla moje nejlepší kamarádka. Dokonce už vůbec nebyla má kamarádka. Chodily jsme kolem sebe aniž bychom se pozdravily. A za druhé: mlčela jsem. O všem, co se stalo.. vždycky. A za všech okolností. Je možné, že bych to řekla. Že bych se pokusila mluvit se Zaynem. Že bych se mámě vyplakala na rameni a prozradila jí, co se v tu noc stalo. Ale já jsem to neudělala. Nemohla jsem. Nemluvila jsem. Doktoři si nejprve mysleli, že to bude záležitost pár dní po nehodě. Poté svůj názor přeměnili na několik týdnů. Už to ale byl měsíc od doby, co jsem z úst vypustila nějaká slova. Bylo to příliš obtížné. Doktoři si se mnou nevěděli rady. Nevěděli, jak je možné, že nemluvím. Já jsem to ale, na rozdíl od nich, věděla.

Většinu svého času jsem teď trávila ve svém malém ateliéru. Hodiny a hodiny jsem tam vysedávala a malovala. Nikdy mi nedošly nápady. Bývala jsem vzhůru dlouho do noci, do rána. Často jsem nespala vůbec. Bála jsem se.

Bála jsem se usnout, protože to bylo zpátky. Přesně jako před pár měsíci. Sny. Znovu jsem se budila s křikem a uplakanýma očima. Znovu jsem se zaradovala pokaždé, když jsem se ráno probudila a byla v pořádku. To byl také důvod, proč jsem věděla, že nezapomněl. Věděla jsem, že pokud se zdají sny mě, zdají se i jemu. A tak jsem věděla – doufala jsem – že o něm ještě uslyším. A neměla jsem dlouho čekat..

Probudila jsem se do sichravého pátečního rána, a jen s velkými obtížemi jsem vstala, nasnídala se, a vydala se do školy. Byl to už týden, co jsem tam znovu začala chodit, ale připadalo mi, jako bych tam trpěla už měsíc. Bylo pár dní před Vánoci a venku padaly obrovské vločky sněhu. Nenáviděla jsem zimu, ale milovala jsem její kouzlení. Mráz kreslil na okna obrázky, a vločky schovávaly pod peřinu všechno škaredé. Londýn vypadal čistě a mírumilovně.

Den ve škole proběhl velmi rychle. Vzhledem k tomu, že jsem teď nemluvila, celý den jsem jen seděla, a dívala se do prázdna. Nikomu to nevadilo. Nikdo se o mě nestaral. Mělo mě za blázna, který má sebevražedné sklony, a potřebuje psychiatra. To si ostatně už myslela i má rodina. A proto jsem musela každý pátek odpoledne navštěvovat pana Storma.

Byl to čtyřicátník vysoké postavy, a na hlavně měl až příliš moderně sčesané hnědé vlasy. Vždy, když jsem přišla, usmíval se. Tak tomu bylo samozřejmě i dnes.

„Slečna Ronnie Tannová. Rád tě zase vidím.“ usmál se, když jsem přišla do dveří. Pokynul rukou, abych si sedla na tmavou koženou sedačku, na které sedím pokaždé. Tykal mi. A to proto, aby prý navodil osobnější atmosféru. Chtěl, abych se mu svěřovala. Samozřejmě jsem to nedělala. Nehodlala jsem mu psát na malou bílou tabulku to, co se mi honí hlavou.

„Jak se máš?“ zeptal se stejně, jak pokaždé. Jen jsem pokrčila rameny. Byl velmi odhodlaný. Byl přesvědčený, že mě donutí znovu mluvit.

„Dnes tu pro tebe mám pár obrázků. Chci jen, aby ses podívala. Ani mi nic nemusíš říkat.“ promluvil na mě klidným, skvěle natrénovaným hlasem a položil přede mě tři obrázky. Podívala jsem se. Na dvou z nich byly nějaké zvláštní obrazce. Ani jsem je vlastně nedokázala identifikovat. Ale u třetího jsem zpozorněla. Vypadal totiž velmi podobně, jako jeden z mých posledních obrazů. Tmavé pozadí a světlý flek uprostřed. Světlo auta. Rozrušilo mě to, a nejspíš to na mě bylo velmi dobře znát, protože mě doktor Storm začal zvláštně a zamyšleně pozorovat. Čím dýl jsem měla obrázek před sebou, tím víc se mi vybavovala ta nehoda. Aaron a světlo auta. Jeho troubení jako poslední, co jsem pořádně vnímala. Odtrhla jsem oči od obrázku a vyletěla ven z kanceláře pana Storma. Utíkala jsem pryč, zpátky na náměsí, a pak domů. Do mého ateliéru. Už jsem si nevšímala toho, že za mnou doktor volá.

Doběhla jsem celá zpocená, se slzami v očích, do obchodu mého strýce. Jen jsem na něj kývla a už jsem spěchala dozadu. V ateliéru jsem se zamkla a sesunula se do křesla. Po hodné chvilce jsem se postavila a porozhlédla se. Nedávno jsem všechny své nové obrázky a malby pověsila všude kolem dokola na zdi. Bylo to tu přeplněné různými výjevy. Teď mi oči utkvěly na Aaronově tváři, která (ať už jsem chtěla, nebo ne) byla také součástí mého života. Světlo auta bylo na tom obrázku taky. Přesně takové, jaké jsem viděla u doktora. Bylo to něco jako usvědčující obrázek z místa činu. Musela jsem se tomu zasmát. Moje obrázky viděli v životě jen dva lidé. Strejda.. a Zayn. A tak to zůstane.

Z ateliéru jsem se vrátila vcelku brzy, a tak jsem si po příchodu domů udělala pozdní oběd. Nikdo nebyl doma, což bylo v tuhle hodinu naprosto normální. Snědla jsem si svůj oběd a posadila se k televizi, když někdo zazvonil na domovní zvonek. Zamračila jsem se. Rodiče i brácha mají klíče. Alison už mě nenavštěvuje. Neměla jsem tušení, kdo by to mohl být. Zvedla jsem se, a než jsem doběhla ke dveřím, ten někdo stihl zazvonit ještě třikrát. Byla jsem velmi překvapená, když jsem otevřela dveře a viděla v nich stát Harryho Stylese. Ještě před půl rokem bych se mu vrhla kolem krku a řekla, ať se se mnou vyfotí. Teď jsem ale byla zmatená.

„Ahoj, můžu dál?“ zazubil se na mě. Jakobychom se viděli naposledy včera. Udiveně jsem ho pozorovala, bezeslova (samozřejmě, že bezeslova) jsem ho pustila dál a ukázala do obýváku. Ještě jsem si přitáhla notebook. Byl pro mě teď hodně praktický, protože kdybych měla všechno, co chci říct, psát na malou bílou tabulku, zbláznila bych se. Harry si sedl a já se posadila vedle něj. Chvíli jsme se na sebe mlčky dívali a on pak spustil: „Chtěl jsem tě přijít navštívit už dávno. A mrzí mě, že jsem to neudělal.“ Jen jsem pokrčila rameny.

„Jak se vůbec máš?“ zeptal se a v tu chvíli přišla řada na můj notebook.

„Pořád žiju, jak vidíš. Proč jsi přišel?“ Napsala jsem tam a ukázala mu obrazovku.

„No... chtěl jsem se na tebe přijít prostě podívat. Abych věděl, jak ti je.“ usmál se. Já jsem zvedla nevěřícně obočí.

„Co potřebuješ, Harry?“ byla další slova, která jsem naťukala do klávesnice.

Harry si povzdychl a zvedl ruce nahoru, jako by se vzdával. „Fajn fajn, prokouklas mě. Nepřišel jsem jen tak.“ dal ruce zas dolů. Zasmála jsem se a čekala, co z něj vypadne.

„Jde o to, že.. mám dva lístky na jednu vernisáž.“ Hned jsem zpozorněla. Výstavy obrazů mě zajímaly vždycky. „A první, co mě napadalo bylo, abych vzal s sebou tebe. Vždyť víš.. jde o umění, kterému já moc nerozumím no a.. někdo se mi zmínil, že ty máš umění ráda.“ vyhl se Zaynovu jménu a já jsem si toho všimla. Podal mi do ruky jeden lístek.

Malíř ERTE zve

na svou první vernisáž s názvem

ŽIVOT.

První řádky mě zaujaly okamžitě. Toho malíře jsem neznala, ale takových začínajících umělců se po Londýně pohybuje spousta. Mohlo to být vážně hodně zajímavé. Široce jsem se usmála.

„Takže půjdeš?“ zeptal se Harry a usmál se taky. Kousla jsem se do rtu.

„Proč bys mě bral s sebou?“ naťukala jsem rychle do notebooku.

„Vždyť jsem ti to říkal. Věděl jsem, že by tě to mohlo zajímat. Anebo to ber jako rande.“ pořád se usmíval.

A tak jsem řekla, že půjdu. Doma jsem seděla už dlouho. Stejně mi ale nepřestalo vrtat hlavou, proč by po měsíci, co jsme se neviděli, přišel jen tak.. a jen tak mě pozval na výstavu. Navíc jsem pochybovala, že by ho to mohlo zajímat.

„A oblíkni si šaty. Prý to bude nóbl.“ otočil se ještě, když jsem ho vyprovázela ze dveří. Protočila jsem očima. Věděla jsem moc dobře, co si oblíknout na vernisáž.

„No... takže tě vyzvednu v osm.“ řekl mi ještě rychle. S úsměvem zamával a já jsem zavřela domovní dveře. Podíala jsem se na hodiny. Bylo šest. Měla jsem ještě dvě hodiny, než se tu Harry zase objeví. Bleskově jsem vyběhla nahoru a zahájila proces zkrášlování.

Za pár hodin jsem už seděla společně s Harry v limuzíně (nemůžu uvěřit, že jsem si zvykla používat slovo limuzína), která nás vezla na místo konání vernisáže. Měla jsem na sobě kratší tmavě modré šaty stažené v pase, přes které jsem měla oblečené černé sáčko. Černé boty na podpatku s psaníčkem do ruky byly nutností, a vlasy jsem si nechala rozpuštěné a rovné. Těšila jsem se. Jakmile jsme vystoupili, oslepily nás blesky fotoaparátů. Mělo mě to napadnout. Ale ve skutečnosti jsem na to ani nepomyslela. Samozřejmě, že fotografové a reportéři věděli, kam jde Harry Styles. Jak jsem mohla zapomenout? Chytila jsem se ho za paži a postupně jsme šli dovnitř. Snažili jsme se fotografy ignorovat. Odstrkovat jsme je nemuseli, protože stáli za zábradlím, které tam bylo postavené. Nikdy předtím jsem ho tady neviděla. Ani ten červený koberec, po kterém jsme šli. Jako bych snad byla nějaká filmová hvězda. Oddychla jsem si, když jsme se dostali dovnitř, přestože tam se na nás zraky lidí obrátily taky.

„Počkej tu na chvíli, prosím. Hned jsem zpátky.“ řekl mi Harry a rychle někam odběhl. Tak jsem tam stála a čekala. Byli jsme v jakési před-místnosti. V takových místnostech jsou všude na stolečcích letáčky, které vám řeknou víc o vernisáži. Jeden takový jsem si vzala za účelem vyčíst z něj alespoň malířský styl, se kterým se tu dnes setkám. Dověděla jsem se tam však jen to, že je to jeho první výstava, a že výstava vypovídá o jeho životě. Ta druhá věta se mi líbila. I já jsem vlastně kreslila a malovala to, co se mě týkalo. Usmála jsem se na letáček, a to už se vrátil Harry. Znovu mi nabídl, abych se ho chytila za paži jako předtím a řekl, že půjdeme. Otevřeli jsme dveře do místnosti, ve které se konala vernisáž.. a znovu nás osvítila světla.

Něco se mi na tom nezdálo. Prostředkem místnosti se táhl červený koberec a byla tady spousta lidí. Všichni stáli mimo koberec, naskládaní nalevo nebo napravo, a tak tvořili uličku. Přes ně jsem ani neviděla na obrazy, které tady údajně měly být. Než jsem to všechno stihla pořádně postřehnout, lidé začali tleskat. To mě zaskočilo ještě víc. Napadlo mě, že je někdo za mnou, tak jsem se otočila. Nikdo tam ale nebyl. Jen já a.. jen já. Harry mě opatrně pustil a přidal se k davu tleskajících lidí. Zamračila jsem se na něj a znovu se rozhlédla.

A pak jsem to uviděla. Malinký obrázek přímo naproti mně, na konci červeného koberce. Došla jsem až k němu a nevěřila vlastním očím. Byla jsem to já. Můj malý autoportrét. Ten, který jsem darovala Zaynovi. Všechno mi teď začalo docházet. Proč jsem měla být krásně oblečená, fotografové, kteří nefotili Harryho. Pod obrázkem byl malý nápis „O autorce.“ a pod ním pár řádků tištěným písmem.

S vyděšeným výrazem jsem se otočila zpátky k lidem, kteří ještě stále nepřestávali tleskat. Znovu jsem se rozhlédla kolem a konečně jsem spatřila obrazy. Mé obrazy. Všechny do jednoho. Malíř ERTE...eR Té.. Podívala jsem se na Harryho. Usmál se. A přikývl. R.T... Ronnie Tannová.

Ta vernisáž byla moje.

TS.