14. část - And He was there

Lucy Carverová seděla naproti mně ve velkém tmavě modrém křesle. Očima zaklesnutá do slov na poslední stránce papíru, která byla vytištěna teprve před pár hodinami. Se zatajeným dechem dočítala poslední větu posledního napsaného odstavce a kousala se do rtu. Když větu dočetla, marně se začala rozhlížet po další stránce. Žádná další nebyla, a proto se na její tváři objevil zmatený výraz, který jsem očekávala.

„A to je všechno?“ zeptala se mě.

Lucy byla mladá spisovatelka, kterou našla má manažerka na finální dokončení mé zpovědi, jak jsem začala nazývat knihu, jejíž hrubé obrysy jsem psala. Trvala jsem na tom, aby si ji přišla přečíst ke mně domů, a ona byla nadšená z toho, jak rychle jsem to zvládla napsat. Konečná podoba však byla na ní, proto tu teď byla.

„Zdá se vám to špatné?“ odpověděla jsem jí otázkou.

„Špatné? Ne, to ani v nejmenším. Jenomže.. kde je hlavní pointa? Proč to končí článkem o tom, že Zayn chodí s Perrie? Tohle přece nemůže být celý příběh.“ Mluvila tak rychle, že od sebe věty ani neoddělovala tečkou.

„Zbytek budete muset napsat sama.“ Řekla jsem jí, načež jsem na stůl položila diktafon, který jsem do té doby měla v ruce.

„Sama? Ale jak můžu...“

„Budu vám ten zbytek vyprávět.“ Přerušila jsem ji. „Z toho psaní jsem už unavená.“ Oznámila jsem. Pravdou však bylo, že jsem poslední část mého příběhu psát nechtěla. Nevěděla jsem, jak na to.

„No.. dobře.“ Lucy váhavě souhlasila. Můj nápad se jí nezamlouval, ale neměla na výběr. Naklonila se ke stolu a sáhla po spínači na diktafonu. Ten začal okamžitě nahrávat. „Prozraďte mi teda – takhle končí váš příběh? Co se stalo pak?“

„Pak se tam objevil.“ Usmála jsem se. „Objevil se uprostřed New Yorku. A já jsem si myslela, že nikdo z nich o té přehlídce nevěděl.“

„Kdo? Kdo se tam objevil?“

„On.“ Řekla jsem jednoduše.

Vstoupila jsem na přehlídkové molo a začala kráčet kupředu. Potlesk, který se rozezněl obrovskou místností, se mi vrýval do těla a nechával mě tak překvapenou, že jsem se nemohla ubránit šťastnému úsměvu. Nikdy bych si nepomyslela, že budou mít mé návrhy – modely, které dnes měly modelky na sobě – takový úspěch.

Dnešní večer mohl skončit dvěma způsoby. Mohlo to být fiasko. Diváci, mezi nimiž byly i významně postavené osoby ve světě odívání, mohli mé návrhy vypískat. Mohli se zvednout a naštvaně odkráčet. Mohli nadávat na to, jak je možné, že na konec večera přišlo něco tak hrozného po tak krásných modelech. Jenomže to se nestalo. Naštěstí se tento způsob ukončení večera nekonal. Stal se pravý opak. Všichni tleskali a usmívali se a já jsem na sebe byla právem pyšná. Tento večer mi otevřel dveře do světa módy.

Došla jsem až na kraj přehlídkového mola. Jako návrhářka jsem se byla uklánět po tom, co mých pět modelek opustilo molo. Uklonila jsem se a ústy naznačila slovo „děkuji“. A v té chvíli jsem v davu lidí zahlédla známou tvář. Tvář, o níž jsem si myslela, že ji uvidím už jen na obálkách časopisu. Zayn. Byl mezi lidmi a tleskal mi – stejně jako oni. Zarazila jsem se. Úsměv mi zmrzl na rtech zaskočením, ovšem jen na chvíli. Hned na to jsem zase nasadila široký šťastný úsměv a přehlídkové molo opustila. Bez přemýšlení a bez čekání na jakékoliv pokyny lidí v zákulisí módní přehlídky, jsem vyběhla mezi diváky a onu známou tvář se snažila najít. A nemusela jsem hledat dlouho. Stál právě v místě, na kterém jsem si ho okamžitě všimla. Čekal na mě.

„Takže je to Zayn!“ vyjekla Lucy a přerušila tím mé vyprávění. „Zayn je On!“

Podívala jsem se na ni. Beze slov.

„Říkala jste, že se objevil na té přehlídce, takže to je On. Zayn se tam objevil.“ Mluvila spisovatelka dál.

„Objevil se tam, to ano. Jenomže tam nebyl sám.“

„Co tady děláš?“ houkla jsem na Zayna hned, jak jsem k němu došla. Rozhodně se tvářil lépe, než při našem posledním shledání. Usmíval se. A já jsem za to nějakým způsobem byla vlastně ráda. Byla jsem ráda, že se usmívá.

„Nic si nemysli. Přinutili mě sem jít.“ Jeho úsměv už se nezdál tak upřímný jako před pěti sekundami. Nechápavě jsem se zamračila.

„Přinutili? Cože? Kdo?“ vyptávala jsem se.

„Krom Liama tu jsme všichni. Neviděla jsi i ostatní?“ řekl Zayn a já si v tu chvíli uvědomila, že jeho obličej opravdu nebyl jediným známým obličejem, který jsem v davu zahlédla.

„Aha. Myslím, že jsem je zahlédla.“ Zněla jsem zklamaně? Sama nevím.

„Takže se ti to podařilo. Vždycky jsi chtěla být návrhářka.“

„No, není to nic tak velkého.“ Usmála jsem se ráda, že jsme změnili téma. „Určitě mi to ale otevřelo spoustu dveří.“ Dodala jsem. A Zayn se usmál, upřímně.

„Zayne..“ nadechla jsem se. „mrzí mě..“

„To nemusí.“ Skočil mi do řeči. „Já jsem to pochopil. Jsem rád, že ti tohle všechno..“ rozhodil rukama. „..vyšlo.“ dokončil. To, co udělal pak, jsem nečekala. Přišel ke mně blíž a pevně mě objal. Jako by se tím spravilo všechno zlé, co se stalo, a já jsem věděla, že on už je dál. Že se na mě nezlobí za to s Harrym. Že je šťastný teď, když je zase s Perrie. A část mě mu to opravdu přála.

„Měj se hezky a hodně štěstí.“ Popřál mi, než ukončil objetí a se zamáváním odešel. Předtím jsem nevěděla, na jak dlouhou dobu jsme se rozloučili, ale byla jsem ráda, že to bylo v dobrém.

Dívala jsem se za ním tak dlouho, dokud nezmizel v davu lidí, a pak jsem se vydala zpátky do zákulisí. Na místě, kde jsem se připravovala já, byla spousta květin a různé gratulace. Probírala jsem se jimi a všimla si, že jedny z nich jsou od ředitelky Martsové. Měla jsem štěstí, že se tohle všechno stalo. Ředitelčinu kytku jsem si rozhodla vzít domů, protože byla jediná, kterou bych unesla, a asi i jediná, která mi udělala takovou radost.

Vzala jsem kytku, svou kabelku a už jsem se chystala odejít, ale v tom jsem za sebou zaslechla známý hlas, který mě přinutil otočit se za ním.

„Doufal jsem, že to dopadne dobře, když jsem jim nesl tvé návrhy. Jen jsem netušil, že to bude až tak rychle.“

„A to byl On?“ přerušila mě Lucy znovu.

„Jo.“ Zasmála jsem se. „To byl On.“
 

____________________

Myslela jsem, že tuhle část budu mít napsanou za chvilku, ale od poslední části je to skoro měsíc. Nějak mi to pořád nešlo, každopádně teď je tu - 14. část. Tahle se mi líbí víc než třináctá, ale míň než dvanáctá. Blížíme se ke konci a já myslím, že někteří z Vás už i tuší, kdo je On. Když píšu, připadá mi, že je to totálně jasné, i když to možná není jasné až tak moc. I tak - jestli tušíte, jste super! :D

Dík, že čtete.

TS.