13. část - The Letter

Počkala jsem, až budu sama a podívala se na list, který jsem držela v rukách. Byl popsaný malinkým písmem z obou stran. Už délka toho dopisu mě děsila. Ještě jsem si přitáhla nemocniční deku blíž k sobě, a začetla jsem se..

„Ronnie,

vážně nevím, jak tenhle dopis začít. Nebo je možná pravda, že vážně nevím, co bych ti měl říct. Když jsem se dověděl o tom, co se ti stalo, opravdu jsem nevěděl, jak reagovat. Chtěl jsem za tebou, i kdybych měl utíkat celou tu cestu na druhý konec Londýna. Chtěl jsem křičet a nadávat si. Přesně tak. Chtěl jsem si nadávat, protože vím, že je to moje chyba. Vím, že jsem se měl víc zajímat. Že jsem měl vědět, že se něco děje. A vím, že jsem tě neměl nechat v ten večer odejít samotnou. Všechno mě to mrzí.“

Zamračila jsem se. Srdce se mi rozbušilo rychlostí, která byla až příliš velká. Vinil se snad z toho, co se mi stalo? To je hloupost. Za nic nemůže.

Z toho dopisu jsem měla špatný pocit už po prvních dvou řádcích. Bála jsem se číst dál, protože jsem se bála, co se tam dočtu. Spala jsem jen pár dní, ale i tak mi teď připadalo, jako by bylo všechno jinak. Ignorovala jsem pípání toho otřesného přístroje vedle mého nemocničního lůžka, a znovu sklopila oči k dopisu.

„Ale nic jsem neudělal. Neutíkal jsem za tebou na druhý konec Londýna, nekřičel jsem. Jediné, na co jsem se zmohl, bylo zavolat k tobě domů. To, co mi řekla, a později i ukázala tvá máma, mě zasáhlo, jako by mě někdo praštil. Jen mě to utvrdilo v tom, co jsem věděl – můžu za to já.

A za to se omlouvám.“

Tentokrát jsem se zamračila ještě víc. Zayn volal ke mně domů a máma s ním mluvila. Co mu ale ukázala? Z čeho je tak rozrušený a jak ho to mohlo utvrdit v myšlence, že za mou nehodu může on? Natáhla jsem se na malý stoleček pro čaj a trochu jsem si z něj usrkla. Zkřivila se mi tvář. Už jsem měla po krk toho nemocničního čaje. Ani neměl chuť. Položila jsem hrneček zpátky na stolek.

„Omlouvám se, že jsem byl příliš zahleděný do sebe. Omlouvám se, že jsem si toho nevšiml dřív, i když tu bylo tolik náznaků. Omlouvám se za všechno. Tak moc jsem si přál, abys byl šťastná. Po tom všem, čím sis prošla.. ale jen jsem to zhoršil. Vím to, promiň.“

Mýlil se. Tak moc se mýlil, když si myslel, že jsem nebyla šťastná. Protože já jsem byla. Od všech těch hnusných věcí s Aaronem a Alison, jsem byla šťastná právě když se mnou byl Zayn.

„Chtěl bych tě vidět a chtěl bych slyšet tvůj hlas, jenomže nemůžu. Musím odjet. Do Ameriky jsem se těšil, jenomže teď už mi to tak skvělé nepřipadá. Ne, když vím, že..

Takhle to být nemůže. Kvůli mně jsi tam, kde jsi. A to mě ničí. Možná je tedy nejlepší, když se teď neuvidíme. Dokud od sebe budeme daleko, nic dalšího ti nehrozí. Nebudou tě otravovat paparazzi, ani nikdo jiný.“

Ztěžka jsem polkla a nemohla uvěřit svým očím. Nevěřila jsem tomu, co čtu. Ani tomu, jak něco takového mohl napsat. Nešokovalo mě to, že odjel. Věděla jsem, že teď se skupinou musí být v Americe, kvůli nějakému vystupování a pár rozhovorům. Překvapilo mě, že si myslel, že bude nejlepší, když se neuvidíme. Znamená to, že se se mnou... rozešel? Povzdychla jsem si. Myslela jsem si, že Zayn ví, jak se cítím. Jak se cítím, když je se mnou. Ale očividně nevěděl nic. Netušil snad, že mi bylo vždy lépe, když mě chytil za ruku? Když se na mě podíval, usmál se a řekl, že bude všechno dobré?

„Mrzí mě, že ti posílali ty dopisy. Že ti psali zlé vzkazy.“

Další slova v dopisu mě bodly u srdce jako kudla. Najednou mi to dávalo smysl. Máma nejspíš našla tu krabici. Právě tu, ve které byly všechny dopisy od fanynek One Direction. Ty, kvůli kterým jsem plakala, a kvůli kterým jsem se trápila. Ty, které jsem mu schválně ukazovat nechtěla.

„ A je mi líto, že sis kvůli tomu chtěla udělat tohle.“

Udělat si tohle? Znovu jsem se zamračila. Nebo jsem se spíš zamračila ještě víc – pokud to stále šlo. Podívala jsem se kolem sebe. A dala si dvě a dvě dohromady. Nemocnice, lůžko, já a můj ztracený hlas.

„Teď už ale bude všechno dobré. Věřím, že ti bude líp beze mě.

Sbohem,

Zayn.“

Roztrhala jsem ten dopis stejně, jako jsem roztrhala ty od fanynek. A stejně jako předtím, jsem se rozplakala. Teď mi bylo všechno jasné. Všechno do sebe zapadalo. Jediné, co mi jasné nebylo, byl důvod, proč si Zayn myslel, že jsem taková.

Mysel si, že nejsem šťastná.. A že jsem si kvůli těm dopisům chtěla vzít život.

Místo toho, aby hledal viníka... aby hledal Aarona, který mě pod to auto dohnal,.. si myslel, že jsem tam vběhla úmyslně. Že jsem chtěla spáchat sebevraždu, a jen se mi to nepodařilo.

Proto se ke mně všichni chovali tak obezřetně a usmívali se těmi falešnými úsměvy. Mysleli si, že jsem bláznen. Všichni si mysleli, že patřím někam do blázince. Všichni.

Jenomže křičet jsem na ně teď nemohla. A napsat na bílou tabulku, že tam byl Aaron, se zdálo směšné.

Zůstala jsem sama.

Utřela jsem si slzy a vytáhla z malého šuplíčku u nočního stolku kousek papíru. Zbývalo mi jediné. Lépe jsem se vyjádřit neuměla. Pár slov neřekne nic takhle dobře, jako obrázek. Vzala jsem do ruky tužku a dala se do kreslení.

TS.