13. část - A new start

„Tohle se mi dost povedlo, nemyslíš?“ zaslechla jsem za sebou smích, až jsem poskočila na židli, na které jsem u svého stolu seděla. Leknutím jsem náhodně poklikala pár písmenek na klávesnici svého notebooku, takže poslední věta, kterou jsem napsala byla zakončená krásným „askiengadgajasdlf“.

„Takhle mě nelekej.“ Upozornila jsem ho. „A jo, to se ti teda povedlo…“ usmála jsem se. „Díky tobě jsem teď to, co jsem.“ Zvedla jsem k němu hlavu a On se sklonil, aby mě políbil.

„Ale ani ve snu tě tehdy nenapadlo, že bych to pro tebe udělal..“ zkonstatoval.

„Ne, to opravdu ne.“ Uznala jsem.

„Stačilo si to představit.“ Zazubil se a pohladil mě po zápěstí, na kterém jsem měla své tetování.

„Jo, jasně. Představit.“ Pronesla jsem ironicky. „To bych si v té době nepředstavila ani v tom nejšílenějším snu!“ protestovala jsem.

„Ale no tak, přece jsi to tehdy slyšela. V New Yorku.“

„Slyšela jsem to, ale netušila jsem to.“ Odpověděla jsem mu ihned. Na točící se židli jsem se otočila čelem k němu. Usmíval se od ucha k uchu. „A znova se díváš, jak píšu. Víš, že to nemáš dělat.“ Vyčetla jsem mu, ale usmívat jsem se nepřestala. Jen On se malinko zamračil.

„Mám strach.“ Vydechl.

„Strach? Z čeho?“ zamračila jsem se.

„Z toho, co se stane, jestli tohle opravdu pustíš ven.“ Rukou ukázal na notebook, kde byla rozepsaná už většina příběhu. „Vážně to chceš udělat?“

„Už na tom pracuju dlouho. Nemyslíš, že bych to vzdala, kdybych to opravdu nechtěla?“

„Ale budou si o tobě myslet..“

„..že jsem hrozná a nevděčná?“ dořekla jsem za něj. Neodpověděl, jen pokrčil rameny.

„Zlato..“ vstala jsem a chytila ho za ruce. „..tohle odpoví na všechny pitomé otázky novinářů. Pak už bude klid. Chci, aby to tak bylo.“ Povzbudivě jsem se usmála. „A mimo to, neměl bys mě spíš povzbuzovat než mi to vymlouvat?“ zvedla jsem tázavě jedno obočí s vyčítavým výrazem ve tváři.

On se zasmál. „Promiň.“ Řekl s úsměvem. „Pojď, dáme si čaj nebo něco.“  Jednu mou ruku pustil a už  mě tahal ven z pokoje do kuchyně. Jemně jsem se mu ale vytrhla.

„Musím pokračovat.“ Snažila jsem se o tón, který by říkal, že mě to mrzí.

On si povzdechl, přikývl a odešel do kuchyně sám. A já.. znovu jsem se posadila ke stolu, položila prsty na klávesnici a vrátila jsem se zpátky do vzpomínek.

Bylo to tam útulné.  Ne tak, jako předtím, ale líbilo se mi tu. Obrovský střešní byt jen a jen pro mě. Nádherný výhled na město. New York byl vždycky ohromující, ale opravdu se mi líbil jen v noci. Když všechna světla svítila. Teď ve dne to nemělo takové kouzlo. To město bylo stejně velké jako jeho přeceňování. Tak jsem to vnímala já. Nechtěla jsem si to přiznávat, ale stýskalo se mi po mém londýnském bytě. Po procházkách v parku, který byl poblíž. A vůbec po všem, co mě s tím městem pojilo.

Teď jsem si ale byla vědoma toho, že je to pryč. Nehodlala jsem se vracet. Prezentovala jsem se jako ta, kdo s tím vším seknul, protože mě to už štvalo. Nechtěla jsem být slabá. Ne tady. Ne, když jsem teď měla tolik příležitostí k tomu, abych žila svůj sen a byla návrhářka tak, jak jsem si to vždycky přála. Konečně jsem opravdu měla možnost dělat to, co mě opravdu baví. A s praxí, kterou jsem si prožila, jsem měla cestu na výsluní otevřenou. Snad.

Sídlo WTB nebylo od bytu daleko, a tak jsem tam mohla bez problémů chodit pěšky. Nikdy bych nevěřila, že tam opravdu budu pravidelně docházet.

To ty mé návrhy. Záhadným způsobem se dostaly do rukou předních návrhářů a ještě záhadnějším způsobem se jim líbily. Byla to pohádka. S nejasným začátkem a předvídatelným koncem.

Pracovala jsem teď sice taky jako pomocná síla, ale chování mých nadřízených se s těmi předchozími nedalo srovnávat. Opravdu si cenili mé práce a mých názorů. Mohla jsem se projevit. Tak, jak jsem to potřebovala.

Nejúžasnější ze všeho bylo to, že jsem dostala možnost předvést své návrhy na jedné z nejprestižnějších módních přehlídek. Proto jsem teď pilně pracovala na návrhu pěti šatů, které by se tam měly ukázat. S nadšením jsem kreslila každý kousek, každý malý detail. A užívala jsem si to.

Jenomže jedna věc mi nepřestala vrtat hlavou.

Předložení mých návrhů bylo pro mě úžasným nouzovým východem ze světa One Direction. Zrovna ve chvíli, kdy jsem to potřebovala. A právě proto, že to bylo tak úžasné, jsem opravdu chtěla mít možnost někomu za to poděkovat. Naneštěstí jsem nevěděla komu.

Podle slov mých nynějších kolegyň z práce jsem se dověděla, že mé návrhy přinesl nějaký kluk. Moc lidí ho tam nevidělo, prý mluvil pouze s ředitelkou společnosti. To bylo ještě divnější, protože ředitelka WTB k sobě moc lidí normálně nepouštěla. Všichni jí říkali Nezničitelná Martsová, protože ačkoliv už jí bylo kolem sedmdesáti, vedla celou společnost skvěle. Nikdy to nevypadalo, že by ji někdy někomu chtěla předat. Jedinou nástupnicí by mohla být Jass Martsová, nějaká její neteř. Ovšem tu každý nenáviděl.

Když se ale vrátím zpět k tomu, kdo přinesl do společnosti mé návrhy, byla jsem zoufalá. Popis ve stylu „nějaký kluk“ mi rozhodně nepomohl k vyřešení této záhady. Napadlo mě, že by to mohl být někdo ze skupiny, ale nemohla jsem přijít na to, kdo. Samozřejmě mě Zayn napadl jako první, jenomže když jsme byli v New Yorku, byl většinu času se mnou. V hloubi duše jsem ale doufala, že Zayn to nebyl. Nenáviděla bych se pak ještě víc.

„Ahoj hvězdo.“ Oslovila mě Martsová jeden den v práci. Zrovna jsem nesla nějaké papíry ředitelce. Hraně jsem se na Jess usmála. „Čau.“ Odpověděla jsem jí. Na oslovení hvězdo jsem si už zvykla. Někteří lidi mi tady tak říkali kvůli tomu, kolikrát se o mně psalo v novinách.

Nová přítelkyně Zayna Malika se jmenuje Grace!

Grace Springsová se Zaynem na nákupech.

Grace šokuje! Zayn jí nestačí, a proto se uchýlila k Harrymu Stylesovi?!

Grace Springsová odjela ze země!

Bylo vtipné, jak jsem se stala slavnou jen díky pár fotkám. Teď už jsem ale v New Yorku byla skoro měsíc a novináři mě přestali vyhledávat. Díky bohu.

„Jsi smutná, že už o tobě nepíšou v novinách?“ pronesla Jess s předstíraným starostlivým výrazem.

„Je mi to jedno.“ Protočila jsem očima a pokračovala dál v cestě k výtahu.

„Hej Grace!“ zavolala na mě ještě Martsová a donutila mě tím zastavit se a otočit se zpátky na ni. „Je to asi tím, že víš, že už u Zayna nemáš šanci, co? Teď když má zas přítelkyni.“

Zamračila jsem se. „O čem to mluvíš?“

Martsová došla třemi kroky ke mně a vrazila mi do ruky nějaký časopis. „Tady to máš. Černé na bílém.“ Ukázala na titulní stranu. „Nebo jsi to nevěděla?“ vykulila zděšeně oči, pak se ale zasmála, otočila se a otravným „Měj se!“ odešla. Já jsem se nepřestala mračit.

Podívala jsem se na časopis, který jsem teď držela v rukou.  „Zase spolu!“ říkal velký červený nadpis, který přímo bil do očí. Pod ním byla fotka Zayna s Perrie. Drželi se za ruce a něco si šeptali. Na chvilku jsem přestala dýchat. V pozici, ve které jsem byla, jsem na to neměla reagovat nijak, mělo mi to být jedno. Jenomže nebylo. Roztrhla jsem titulní stranu časopisu v půlce a celý ho pak hodila do koše. V tu chvíli jsem Perrie nenáviděla. I když jsem věděla, že na to nemám právo.

TS.

---------------------

Vím, že čekání na novou část bylo dlouhé. Jenomže jsem měla pořád co dělat. Taky mám nový notebook, se kterým jsem se potřebovala seznámit. Část je celkem o ničem - já vím. Ale vzhledem k té poslední musí zase na chvíli být klid. :D

Jako vždy - komentáře jsou vítané a žádané. Díky, že čtete.