12. část - I Don't Want To Sleep Anymore

Stála jsem v nějaké zahradě. Zahradě plné stromů. Všechno kolem mě bylo zelené nebo slabě žluté, sem-tam byly listy stromů spadané na zem, a když jsem se nadechla, cítila jsem ve vzduchu vůni, kterou jsem měla tak ráda. Začínající podzim. Nad hlavou mi poletovali ptáčci, kteří už se pomalu ale jistě chystali na odlet někam do teplách krajin, a já jsem si připadala šťastná. Jakoby mě nic na světě nemohlo rozházet. Narodila jsem se pro tuto chvíli. Jen já a to ticho přerušované jen občasným zazpíváním nějakého skřívánka. Usmála jsem se a dala se do chůze.

Jeden krok. Listy na stromech ztmavly. Dva kroky. Ptáčci přestali zpívat. Tři kroky, čtyři.. zastavila jsem. V hrudi mi začalo splašeně bít srdce a já jsem si najednou uvědomila to prázdno, které jsem v něm měla. Jako by mi něco chybělo. Jako by část mě byla někde daleko. Někde, kde jsem na ni nemohla dosáhnout. Přitlačila jsem si ruku na hruď a v tom jsem ho zahlédla. Zayna. Stál na konci zahrady a mával na mě. S úsměvem. Když jsem se za ním rozběhla, věděla jsem, co mi chybělo. Byl to on. Jak jsem mohla zapomenout? Úsměv se mi začal rozlévat po tváři, ale jakmile jsem se k němu přiblížila, zamračil se. Otočil se ode mě a v mžiku byl pryč. Co se to děje?

Jenomže pak mi to došlo. Uvědomila jsem si, že to byl sen. Další hrozný sen. Skrývající ještě horší realitu. A já už jsem nechtěla spát...

Probudila jsem se...a cítila se příšerně. Bolela mě snad každé buňka v mém těle. Každou chvíli mě příšerně zabolela levá ruka. V hlavě mi bušilo. Každý zvuk, který jsem slyšlela, mě mučil. Něčí kroky, tikání hodin, vlastní dech. A taky to příšerné pípání. Pořád dokola a pravidělně.

Pomalu a velmi ztěžka jsem zvedla víčka, otevřela oči a zaměřila svůj, momentálně malinko rozmazaný, zrak na přístroj vedle mě. Zamračila jsem se a pomalu se začala rozhlížet. Na nočním stolku vedle mé postele byla sklenice s léky. Byla jsem přikrytá bílou dekou. Na nemocničním lůžku.

Podívala jsem se na hodiny, jejichž tikání mě přivádělo k šílenství. Byl půl osmé ráno. Takže jsem to zvládla. Zvládla jsem zůstat tady až do rána.

Prohlédla jsem se a zjišťovala, co se mnou je. Levou ruku jsem měla v sádře. Obvázaná hlava a.. a nic? Zkoušela jsem zahýbat nohama. Bez problému. Pro sebe jsem se usmála, protože tohla byla výhra. Byla výhra dopadnout takhle po srážce s autem. Ale vlastně.. ještě něco bylo zvláštní. Nedokázala jsem určit, co to bylo, ale měla jsem divný pocit. Jako by ještě něco nebylo úplně v pořádku.

Teprve, když jsem kontrolovala svou pravou ruku, jsem si uvědomila, že někdo sedí vedle mého lůžka, rukama se o něj opírá a spí. Dotkla jsem se máminy ruky a malinko s ní zatřásla. Okamžitě se probrala a podívala se na mě.

„Ronnie!!“ vyhoukla na mě s očividnou radostí v očích. Div se nerozplakala. Najednou se usmívala od ucha k uchu. Taky jsem se na ni usmála.

„Panebože Ronnie, jsem tak ráda, že jsi vzhůru! Na napij se.“ pomohla mi posadit se a pak mi podala k ústům sklenici s vodou. Hned, co jsem se napila, ji zase odložila na stolek.

„Tak jak ti je?“ zeptala se mě. Pokrčila jsem rameny. Jak mi je? Dobře. Špatně. Žiju. Mamka si povzdychla. Měla kruhy pod očima. Zjevně tady strávila celou noc.

„Připadá mi, že je tak dlouho, co jsem tě naposledy viděla vzhůru. Konečně ses probudila. Byla to věčnost.“ Chytila mě za ruku a stiskla ji. Věčnost? Musela jsem se zamračit. Před půlnocí jsem šla domů. Teď je kolem půl osmé ráno. V tom mě napadlo, že to vůbec nemusí být, jak se mi zdá.

Jak je to dlouho? Chtěla jsem se zeptat, ale zarazila jsem se v půlce věty. Vlastně jsem tu větu ani nevyslovila. Když jsem otevřela pusu, vyšlo z ní jen lehké zachraptění.

Jak je.. Chtěla jsem to zkusit znova. Chtěla jsem to zašeptat, jen říct, nebo zakřičet. Chtěla jsem vydat jakýkoli zvuk! Nebyla jsem toho schopná. Co se to se mnou děje? Začala jsem panikařit a stiskla jsem máminu ruku s vyděšeným výrazem v očích. Začala jsem dýchat rychleji a slyšela jsem, jak pípání přístrojů přidává na rychlosti.

Mamka na mě vykulila oči. Nejspíš nechápala co se děje. Stejně jako jsem to nechápala já. Vymanila se z mého sevření a odběhla ven z pokoje. Roztěkaně jsem se za ní dívala a čekala jsem, kdy se vrátí. Nemusela jsem ale čekat dlouho. Za chvíli byla zpátky. A někoho s sebou vedla. Zdravotní sestru a doktora.

„..zkoušela. Ale nešlo to. Co jí je doktore?“ zaslechla jsem, jak máma dokončuje ještě ve dveřích otázku. Doktor ke mně přistoupil a zkontroloval mi krk. Hned na to se zamračil a pokrčil rameny.

„Ztráta schopnosti mluvit je pravděpodobně dočasná. A způsobena šokem, který Ronnie utrpěla. Když jí dáme čas, všechno se zase spraví. Do té doby..“ naklonil se k sestře a něco ji tichým hlasem řekl. Ta potom vyběhla z pokoje ven.

„Pravděpodobně? Pravděpodobně dočasná?!“ zvedla hlas máma. „Je teda možné, že už nebude mluvit? To snad nemyslíte vážně..“ znovu málem plakala. Tentokrát to ale štěstím nebylo. Doktor se na ni vlídně podíval. Na takové reakce byl určitě zvyklý.

„Bude to v pořádku, paní Tannová.“ řekl jí. Už doběhla i sestřička a něco doktorovi podala. Ten pak pokrčoval: „A do té doby..“ podal mi tu věc, kterou přinesla sestra. „..ti bude muset stačit toto.“

Byla to malá bílá tabulka a fix. Můj nový komunikační prostředek. A já jsem věděla, co tam napíšu jako první.

Jak dlouho? Načmárala jsem ta slova velmi rychle a ukázala je mámě a doktorovi. Pochopili, na co se chci zeptat.

„Tři dny.“ odpověděla mi máma. „Spala jsi tři dny.“ Pak mi dala do ruky obálku. Přečetla jsem na ní své jméno, a tak jsem ji otevřela a vytáhla z ní dopis. To písmo jsem poznala. Bylo Zaynovo.

TS.