11. část - Trust but verify

„Grace znamená milost, motlitbu… nejsem si jistý, že to jméno k tobě sedí.“ Zasmál se Harry.

Byli jsme v mém bytě na předměstí Londýna, který jsem si i za tu krátkou dobu, co tu bydlím, stihla zamilovat. Harry byl u mě často. Tak často, že jsem se divila, že na to ještě nikdo nepřišel. Byl to důkaz toho, že se nám vše dařilo. Nikdo na to totiž nesměl přijít. Hlavně né Zayn. Ne, že by mi nějak moc záleželo na tom, co ví a neví, ale ztratila bych tím veškeré své.. výhody. A o to jsem přijít nechtěla.

Leželi jsme s Harrym v posteli, hlavu jsem měla položenou na jeho hrudi, on měl jednu ruku za hlavou a tou druhou mě hladil ve vlasech. Mohla bych takhle ležet napořád.

Zasmála jsem se. „To jméno mi daly sestřičky v nemocnici, když jsem se narodila.“ Podívala jsem se na něj nahoru zrovna ve chvíli, kdy se malinko zamračil.

„Tvé jméno ti nedali tví rodiče?“

„Máma byla nemocná, když mě čekala. Nikdo nečekal, že by přežila porod, natož, aby přežilo dítě. O mámě měli pravdu, ale já jsem tu. Jsem Grace, protože se sestřičky modlily, abych to ustála, vzhledem k tomu, že jsem se narodila o hodně dřív, než bylo plánované. Jsem dítě z děcáku.“ Říkala jsem to s takovým klidem, s jakým jsem mluvila jen se svojí nejlepší kamarádkou. Ani jsem si to neuvědomovala.

Chvíli bylo ticho. „O tom ses nikdy nezmínila..“ ozvalo se pak z Harryho úst. Zněl zaskočeně.

„Neptal ses.“ Pokrčila jsem rameny. On se ke mně přiblížil a políbil mě.

Za chvíli se podíval na hodinky, které byly s jeho ponožkami tím jediným, co měl v této chvíli na sobě. Povzdychl si. „Je čas jít.“

Malinko jsem se zamračila. „Nechoď.“ poprosila jsem ho a předvedla jsem dokonalé psí oči. Tomu se zasmál, chytil mě za ramena a kousek odsunul. Právě tak, aby se mohl posadit. Já jsem se – stále ležící na břiše – opřela o lokty a sledovala jeho počínání.

„Za chvilku máme vystoupení. Doufám, že je ti jasné, že v zákulisí musíš být i ty.“ mluvil, zatímco se oblékal. Těmi dvěma větami mě přivedl z mého snového světa zpátky do reality. Kluci se skupinou měli vystoupení. Tentokrát bylo blízko mého bytu. Vystřelila jsem z postele světelnou rychlostí a taky se začala oblékat.

„Úplně jsem na to zapomněla!“ vydala jsem ze sebe zděšeně. Harry už měl kalhoty a začal si zapínat knoflíky na košili. Došel ke mně. „Já vím, že je se mnou snadné zapomínat na důležité věci.“ šibalsky se usmál a vlepil mi rychlou pusu na rty. Začervenala jsem se, měl pravdu.

Jenomže já jsem si přála, abych mohla zapomenout na celý svět. Abych mohla být s ním a nemyslet na to, co musím a nemusím udělat. Abych se nemusela schovávat a nemusela chodit zadními vchody tak, aby nás nikdo neviděl. Přála jsem si být zamilovaná tak, aby to nebylo zakázané. Zamilovaná. Byla jsem zamilovaná a ať mi mé podvědomí říkalo, co chtělo, nic se tím neměnilo. Trvalo mi, než jsem to sama sobě přiznala. A bude trvat, než to přiznám jemu. Je zamilovaný i on?

Když jsem byla oblečená a na nohách, Harry už stál u dveří.

„Takže se uvidíme za chvíli..“ usmál se. Došla jsem k němu a natáhla se na špičky pro malý polibek.

„Budeš mi tu chvíli chybět.“ zašeptala jsem.

Harry se jen podíval někam na své nohy, maličko se zasmál a něco souhlasně zabručel. „Tak zatím.“ rozloučil se, otevřel si dveře a bez dalšího slova odešel. Za dveřmi k mému bytu se neohlédnul, ačkoliv já jsem se za ním dívala celou dobu, co odcházel dlouhou chodbou ke schodišti.

Po skončení veřejného vystoupení a interview byl v zákulisí pro skupinu One Direction zmatek. Jako obvykle. Ať jsem se ohlížela jakkoli, Harryho jsem mezi lidmi neviděla. Pravděpodobně se zrovna převlékal nebo už odešel.

Pomáhala jsem uklízet části oblečení, které kluci ze skupiny nechali tam, kde se z nich vyvlékli, a když jsem skončila, našel si mě můj přítel. Ten oficiální. Stála jsem u jednoho ze zrcadel v šatně a Zayn mě ze zadu chytil kolem pasu. Položil si hlavu na mé rameno a do zrcadla se na mě usmál. Nadechla jsem se a připravila se na svou roli. Nahodila jsem úsměv a perfektní zamilovaná holka byla na světě.

„Jsi unavený?“ zeptala jsem se ho.

Pokrčil rameny. „Ani ne. Jak se máš? Cos od rána dělala?“ ptal se mě s úsměvem.

Ležela v posteli s jedním z tvých kamarádů, prolétlo mi hlavou. „Vlastně nic moc. Dlouho jsem spala.“ odpověděla jsem mu.

„Můžu tě doprovodit domů?“ zazubil se. Měl štěstí, že jsem sem nejela autem, ale šla pěšky.

„Jasně.“ přikývla jsem, vymanila se z jeho objetí a šla si vzít ze stolu svou kabelku. Byli jsme tu kromě jednoho osvětlovače, poslední, takže jsem se jen podívala, jestli tady někdo nenechal nic důležitého, a když jsem si ničeho nevšimla, obrátila jsem zrak k Zaynovi. „Můžem.“ usmála jsem se.

Ruku v ruce jsme došli ke dveřím mého bytu. Postavila jsem se zády k nim. Zayn stál přede mnou a usmíval se jako sluníčko.

„Páni, nikdo nás cestou nevyfotil.“ řekla jsem zaraženě s očima upřenýma někam za něj.

„To je přece dobře, ne?“ zvedl Zayn obočí.

„Jo, jasně.. jasně, že je.“ blábolila jsem, protože jsem znervózněla. Od Richarda vím jasně jednu věc: Víc fotek – víc peněz, takže to, že nás nikdo nefotil, mi až tak výhodné nepřišlo. Jen jsem dumala nad tím, kam najednou všichni ti fotografové zmizeli.

Zayn se zasmál, naštěstí si zřejmě nevšiml mé nervozity. „Můžu dovnitř?“ zeptal se s nadějí v hlase.

„Ehm..  jsem docela unavená.“

„Aha, fajn. Tak já půjdu.“ usmál se. Usmíval se vlastně pořád, jen teď mi ten úsměv přišel o trochu smutnější. „Ještě ti dneska zavolám.“ Přiblížil se ke mně a jemně mě políbil. Pak se odtáhl a otočil se k odchodu. Začala jsem už vytahovat klíče z kabelky, když se Zayn otočil zpátky ke mně.

„Jo a ještě něco..“ začal. „..zítra jdem na večeři.“ pronesl nadšeně.

Chodit se Zaynem na večeři byla taková rutina, že mi na tom nic zvláštního nepřišlo. „Fajn, těším se.“ usmála jsem se.

„Ta večeře bude tak trochu..“ zaváhal. „trochu dvojrande.“

„Dvojrande?“ nedokázala jsem skrýt své překvapení. Možná i malinko zděšení. „Kdo na té večeři teda bude s náma?“ zajímala jsem se.

„Harry.“ odpověděl mi Zayn jednoduše. „Harry a jeho přítelkyně.“ doplnil.

Div jsem neupadla do šoku, když to na mě takto vyhrkl. V krku se mi udělal knedlík. „Co-cože? Harry má přítelkyni?“ snažila jsem se zakrýt to, jak jsem se v tuto chvíli cítila. Jenomže slova ze mě vycházela jen stěží.

„No jo.“ pokrčil rameny. „Chodí spolu jen nějak tři dny. Ale znáš Harryho. Bůh ví, jak dlouho to vydrží, než ho zase omrzí.“ zasmál se a pak mi zamával. „Tak ahoj zítra.“

Odešel a nechal mě stát před dveřmi mého bytu. V šoku a zmatenou. V hlavě mi hučelo a rozbušilo se mi srdce. Harry a jeho přítelkyně, zněla mi v hlavě Zaynova slova jako děsivá ozvěna. Harry a zamilovaný? Do mě? Co jsem si to k sakru myslela.. Dnešní ráno se mi najednou zdálo tak vzdálené. Chvíli jsem doufala, že se mi to jenom zdá, že je to noční můra, ze které se za chvíli probudím. Štípla jsem se do ruky, abych se probudila, ale nic se nestalo. Pořád jsem stála na chodbě, neschopná slova. Nevěděla jsem, jestli mám být naštvaná, plakat, nebo se smát. Tohle rozhodně nebyl sen.

Zítra večer jdu na večeři se svým přítelem, svým milencem a jeho přítelkyní. Paráda.

TS.