11. část - Last Time I Stand

Seděla jsem ve svém pokoji na posteli. Hezky nalíčená, perfektně učesaná a podle mého názoru i dobře oblečená. Zayn mě měl vyzvednout, abychom spolu někam jeli. Neřekl mi kam. Jen, že to bude překvapení – jako vždy. Teď jsem se tím ale nezabývala. Věc, kterou jsem se zabývala, byla malá krabička, kterou jsem měla položenou na kolenou. Bylo v ní pár obrázků, několik listů papíru a jedna obálka. Věci, které mamka našla v poštovní schránce. Všechny byly pro mě.

Fanoušci One Direction o mě začínali vědět. Poznávali mě na ulici. Někdy se na mě mračili a ukazovali si na mě prsty, někdy mi s úsměvem mávali, a někdy na mě pořvávali slova, která jsem slyšela jen velmi nerada. Ze začátku mi to ani nevadilo – měla jsem Zayna a jakýmsi způsobem jsem byla šťastná. Ale uběhl týden,.. dva, a věci se už nezdály být tak růžové. Kvůli tomu už bylo všechno jinak. I ven jsem chodila jen velmi zřídka.

Hrábla jsem rukou do krabice a vytáhla obrázek vystřižený z časopisu. Byla jsem na něm já se Zaynem v parku. Drželi jsme se za ruce. Ani jsem nevěděla, že nás tehdy někdo fotil. Vlastně by to byla docela pěkná fotka. Kdyby ovšem nebyla roztržená napůl, a kdybych na ní neměla začmáraný obličej černým fixem. Chvíli jsem se prohrabovala malou krabičkou a pak mi v ruce utkvěla obálka. Opatrně jsem ji otevřela, a začetla se. Slova obsažená v tom dopise byla strašná. Zayn se měl lépe bez tebe… Nemysli si, že to s tebou myslí vážně… Stejně tě všichni nenávidí… Jsi jenom nula, co si myslí, že něco znamená. Ani jsem si neuvědomila, že mi po tváři stekla slza. A následně další.. a další. Roztrhala jsem dopis na malinké kousíčky, odhodila ho i s obsahem krabice pryč a utřela si slzy. Na tom samozřejmě utrpěl můj make-up. Nevěřila jsem, že můžou být fanynky takto nenávistné. Až do teď jsem nevěřila.

V tom mi zazvonil mobil. Zayn mě prozváněl. Znamenalo to, že je před domem, a že můžeme vyrazit. Rychle jsem vběhla do koupelny. Opláchla si obličej a znovu se nalíčila. Vyběhla jsem z domu ven, a nastoupila do limuzíny, na kterou už jsem byla zvyklá. Před tím jsem na tváři vykouzlila šťastný úsměv. Nemusí o tom vědět.

„Tak kam jedeme?“ zeptala jsem se Zayna s úsměvem bez jakékoli známky toho, že jsem ještě před chvílí ronila slzy.

„Dneska je poslední koncert před odjezdem.“ Oznámil mi.

„Počkat.. to už? Kdy vlastně odjíždíš?“ zeptala jsem se překvapeně. Už před pár dny jsme mluvili o tom, že bude muset se skupinou asi na dva týdny odjet do Ameriky, kde bude navštěvovat talk shows, rozdávat podpisy a fotit se s fanoušky. Nevěřila jsem ale, že by měli odjet už nějak brzo.

„Odjíždíme zítra večer, pamatuješ?“ zasmál se. Věděl, že je dost možné, že jsem zapomněla. Někdy na něj totiž jen zírám a dumám nad tím, jak je možné, že je můj. A já jeho. A že mě najednou nahání jeho fanoušci. Je pak velmi jednoduché zapomenout na to, co mi povídá.

„No jo..“ vzpomněla jsem si a kousla se do rtu. „Úplně se mi to vymylo z mozku, promiň..“ omluvila jsem se. Chytil mě za ruku a usmál se.

„Nevadí, ještě máme dnešní večer a zítra se přijdu rozloučit.“ Druhou rukou mě pohladil po tváři a jemně mě políbil. „A aby se ti nestýskalo jen po mně, tak tě dneska konečně představím klukům.“ Zasmál se.

„Takže my jedeme na ten koncert?“ zeptala jsem se, i když odpověď už byla jasná. Zayn přikývl.

„Tak ty jsi ta slavná Ronnie?“ smál se Harry a podával mi ruku. Byli jsme v té hale, ve které jsem byla před měsícem na koncertě i já. Přišli jsme dovnitř zadním vchodem, protože před tím předním bylo asi tak milión ječících holek.

„Harry.“ Představil se mi, potřásl mi rukou a zas ji pustil.

„Já přece vím, jak se jmenuješ. A.. slavná Ronnie?“ zvedla jsem tázavě obočí.

„Zayn o tobě mluví v kuse. Pokaždé když otevře pusu kvůli něčemu jinému, než je zpěv, je to kvůli tobě…“

„HEJ!“ okřikl ho Zayn, dal mu ruku před pusu a já jsem se zasmála. „Nemusíš tady všechno.. říkat.“ Mračil se na něj. Harry si sundal jeho ruku z úst.

„Ale no no no, aby ti to náhodou neublížilo..“ pronesl Harry s předstíranou starostlivostí a bouchl ho pěstí do ramena. „Nezblázni se.“ Smál se.

„Já jsem Niall.“ Zamával mi z druhého konce místnosti blonďatý člen skupiny.

„Já Liam.“ „A já Louis!“ překřikovali se. Samozřejmě jsem znala jejich jména.

„Těší mě.“ Usmála jsem se na ně na všechny. Posadili mě někam do křesla a já jsem jen sledovala, jak se v rychlosti připravují na vystoupení. Ani jsem nestíhala pozorovat. Byl tam zmatek.

Koncert jsem pozorovala ze zákulisí. Nebylo je odtud vidět až tak dobře, protože všude pobíhali zvukaři a maskérky, ale užila jsem si to snad víc, než před měsícem. Pozorovala jsem Zayna. Jak přivírá oči při zpívání. Jak se usmívá. Jak ho to baví. Nutilo mě to usmívat se taky.

Ani jsem se nenadála, a velký poslední Londýnský koncert před odjezdem do Ameriky skončil. V zákulisí byla znovu spousta zmatku. Nevěděla jsem kdo je kdo, a proto jsem čekala, až přijde jakákoli známá tvář. Hala se pomalu vylidňovala a zůstalo v ní ticho. Davy fanoušků a fanynek se přesunuly ven před halu.

„Ronnie.“ Někdo mě pohladil po tváři a já si uvědomila, že jsem na tom křesle usnula. Otevřela jsem oči a podívala se do těch Zaynových. „Už můžeme jít.“

„Já jsem usnula!“ vydala jsem ze sebe překvapeně.

„Promiň, že to tak dlouho trvalo. Ještě jsme museli ven rozdat pár podpisů. Teď už by tam nemělo být moc lidí. Jen některé fanynky čekají na to, až vyjdeme ven.“ Usmál se na mě. Protáhla jsem se a prohrábla si rukou vlasy. Hned na to jsem se postavila.

„Jdeme s klukama do baru nedaleko odsud, jdeš s námi, že jo?“ zeptal se mě pak. Kousla jsem se do rtu. Bylo kolem půlnoci a já jsem byla unavená. Navíc, nevím, co bych tam dělala.

„Asi už půjdu domů.“ Řekla jsem mu opatrně. Zatvářil se šíleně smutně, takže jsem svých slov hned litovala.

„Ale myslel jsem, že se rozloučíme.“ Chytil mě za obě ruce.

„Říkal jsi přece, že odjíždíte zítra večer, a že se přijdeš rozloučit zítra. Takže se uvidíme.“ Usmála jsem se na něj. Povzdychl si, ale pak přikývl.

„Doprovodím tě.“

„Ne!“ zakázala jsem mu hned. „Běž se bavit, já to dojdu, vždyť je to jen kousek.“ Usmála jsem se. Znovu přikývl. Pustil pak mé ruce a přitáhl si mě za boky. Přiblížil se ke mně a dotkl se rty těch mých. Znovu jsem měla husí kůži. Jeho polibek byl tak dech beroucí, že jsem se k němu přitiskla a oplatila mu ho. Bylo to dokonalé. Dokud někdo velmi hlasitě nezapískal. Rychle jsme se od sebe odtrhli a podívali se směrem, odkud zvuk přicházel. U dveří stál Harry, vysmátý jak o Vánocích. Začervenala jsem se.

„Nedivím se, že tě má Zayn radši než nás.“ Prohlásil.

„Sakra Harry! Jak jsi to mohl tak zkazit!“ zvýšil hlas Zayn, ale bylo vidět, jak mu cukají koutky úst. Pak už se rozesmál.

„No.. tak já  už půjdu.“ Řekla jsem potichu.

„Ráno se uvidíme.“ Pošeptal mi Zayn a stiskl mi ruku. Následně mě pustil a já jsem odešla. Samozřejmě mě ven musela vyvést nějaká ochranka. Pouštěli mě jakýmsi zadním vchodem zadního vchodu, o kterém jsem ani nevěděla.

Venku byla zima. A naprostá tma. Nerada jsem chodila domů tak pozdě v noci sama. Vždy jsem bývala paranoidní a slyšela jsem kolem sebe zvuky, které ani neexistovaly. Slýchávala jsem za sebou kroky, i když byla ulice prázdná. Praskání větviček, i přes to, že nebylo možné, aby byly tady ve městě. Na mé neštěstí jsem po cestě domů musela projít tou zatracenou tmavou ulicí. Byli tam jen bezdomovci a ani tam nesvítily světla. Přitáhla jsem si svůj kabát blíž ke krku a zrychlila krok. Už abych byla doma.

Na konci ulice se přede mnou zpoza rohu ukázala tmavá postava. Přibližovala se ke mně pomalým krokem. Vyděsila jsem se a málem zakřičela, ale pak jsem zaostřila a spadl mi kámen ze srdce.

„Aarone! Vyděsil jsi mě k smrti!“ srdce se mi začalo pomalu zklidňovat.

„Ale to jsem nechtěěěl.“ Zasmál se a já jsem ucítila silný závan alkoholu z jeho pusy. Zamračila jsem se.

„Jsi opilý?“ zvedla jsem obočí.

„Čekám tu na tebe už hrozně dlouho.“ Neodpověděl mi. Motal se mu jazyk, takže se slova z jeho pusy drala jen velmi obtížně.

„Běž domů.“ Znechuceně jsem se na něj podívala, obešla ho a zašla jsem za roh ulice s úmyslem odejít od toho blázna. Na to jak byl opilý, měl ale dobré reflexy. Neušla jsem ani tři kroky a on se ke mně přiřítil a přitlačil mě rukama ke zdi. Dostala jsem znovu strach.

„Pořád tě miluju! Chápeš to? Ronnie, proč jsi s tím pošahaným zpěváčkem!“ křičel na mě.

„Nech mě být Aarone!“ snažila jsem se mu vykroutit, ale byl silný. A nevypadal, že by se mě chystal pustit.

„Ale no tak! Vím, že i ty mě máš pořád ráda!“ křičel mi do obličeje. Bylo mi z něj špatně. A z toho co udělal pak ještě víc. Naklonil se ke mně a přitiskl své rty na mé. Snažil se mě líbat a já jsem se ze všech sil snažila odtrhnout ho od sebe. Ruce jsem měla na jeho hrudi a pokoušela jsem se ho odstrčit. Jako jediná další obrana mě nenapadlo nic jiného než ho kousnout. To zafungovalo, ale jen na chvíli.

„Ty mrcho!“ zařval ještě víc, napřáhl se a silně mě praštil do obličeje. Chytila jsem se tvář, která mě začala hrozně bolet. Aaron nemeškal a znovu mě přitiskl k té zdi. Tentokrát už se mě ale nepokoušel líbat. Začal mě osahávat.

„Pomoc!“ zakřičela jsem do prázdné ulice. Nemohla jsem čekat, že by někdo přišel. Nikdo tu v tuhle hodinu nebyl.

„Ztichni!“ dal mi ruku na pusu. Z posledních sil se mi podařilo odtrhnout se od něj a začala jsem od něj ustupovat. Pomalu od zdi domu směrem k silnici. On se otočil a stejně pomalu šel ke mně.

„Nech mě být prosím!“ plakala jsem.

„Najednou prosíš?“ zasmál se a udělal ke mně tři velké kroky. Stejně velké kroky jsem udělala já. Že jsem uprostřed silnice, jsem si uvědomila, až když jsem slyšela troubení auta. Podívala jsem se doprava a uviděla přibližující se světla. Nebyla jsem schopná pohnout se. Na poslední chvíli jsem se podívala na Aarona, který měl ve tváři vyděšený výraz. Vystřízlivěl.

„Ronnie!!“ zakřičel těsně před tím, než se ke mně auto přiblížilo úplně. Narazilo do mě. Poslední, na co jsem pomyslela, byla slova, která mi dnes řekl Zayn. Ráno se uvidíme.

Budu tady ráno?

TS.