1. část - The beginning of the long story

Být tam a zase jinde. Na dvou místech najednou. Někde spát a na druhé straně se zase probouzet. Sen každého, kterého jsem potakala. Všichni by chtěli vidět víc, než je jejich očím dovoleno. A všichni by rádi věděli víc, než je jejich mozek schopný pochopit. Já ne. Přes všechno, co se mi stalo. I za předpokladu, že kdybych kdysi věděla víc, nemusel by se můj život odvíjet tak, jak se odvíjel.  Je pravda, že je tu hodně věcí, které bych změnila. Které bych raději ani nezažila. A taky hodně takových, které bych chtěla zahrabat do šuplíku a uzamknout je na tisíc západů. Jenomže bez nich bych už to nebyla já. Bez nich bych nejspíš byla někdo jiný.

Třeba bych místo své kanceláře seděla v obýváku bez práce a dívala se na filmy o ničem. Na takové, na které už všichni zapomněli. A třeba bych bez těch všech zážitků a událostí byla jiná duševně. Možná, že bych měla jinou barvu vlasů. Možná, že bych bydlela v jiném státě. Možná, že bych chodila se svým spolužákem ze základní školy. A vzala bych si ho. A měli bychom děti a dům, a zahradu a psa.

Možná.

Jenomže v tomhle příběhu není žádné možná. Ani žádné „co kdyby“.

Jsem tu jen já – Grace Springsová. Člověk, který věří, že každý musí v životě prožít něco, čeho bude později litovat.

Seděla jsem za stolem ve své kanceláři, a jediné, na co jsem myslela, bylo, že už chci být doma. Dnes jsem už práce měla po krk a toužila jsem prostě vypadnout. Nemohla jsem, byla to práce, která na mě stála. V ruce jsem držela pero, kterým jsem si vyťukávala rytmus a každou chvíli jsem se dívala na hodinky. Na stole jsem měla, krom velkého množství nákresů a tužek, také noviny, které jsem si dnes ráno koupila. Ještě jsem neměla odvahu je otevřít, protože mi stačilo vidět titulní stranu.

„Promiňte, můžu vás na chvíli vyrušit?“ ozvalo se z druhé strany místnosti po krátkém a tichém zaklepání. Zvedla jsem hlavu od titulku novin, abych u dveří viděla jednu z brigádnic, které tady teď pracovaly.

„Co potřebujete?“ zeptala jsem se a vsadila bych stovku na to, že to znělo velmi otráveně. Brigádnice se kousla do rtu, když viděla můj výraz. Byla oblečená velmi elegantně, ale přehnaně. Snažila se udělat dobrý dojem. Vstoupila dovnitř a opatrně zavřela dveře. Dávala si dobrý pozor na to, aby s nimi moc nebouchla. Přišla až ke mně a vytáhla ze složky, kterou držela v ruce, pár lisů papíru. Nahlédla jsem do nich a zvedla obočí.

„Co to má být?“ položila jsem jí další otázku.

„No..“ polkla. „Slečna Martsová myslela, že by malinko poupravila.. vaše původní návrhy a..“ nenechala jsem ji domluvit. Postavila jsem se ze židle, dost naštvaná jejími slovy.

„Takže slečna Martsová myslela?“ zvýšila jsem na ni hlas. „Vyřiďte laskavě slečně Martsové, že tady není od toho, aby myslela. To je má práce!“ skoro jsem už křičela.

Mladá brigádnice se na mě vyděšeně dívala. „Já..já se omlouvám.. nevěděla jsem..“

„Už běžte.“ Ukončila jsem její omlouvání se. Rychle se otočila na patě a ven z mé kanceláře skoro utíkala. Když za sebou zabouchla dveře, znova jsem si sedla a vzala do ruky papíry, které tady nechala. Nemohla jsem uvěřit, že si Martsová zase dovolila předělávat mé návrhy. Vždy měla pocit, že je v něčem lepší než já, a že si může něco takového dovolit. Vždy se pletla. Naštvaně jsem bouchla rukou do stolu a z papíru, který jsem držela, jsem udělala malinkou skrčenou kuličku, kterou jsem pak odhodila na druhý konec kanceláře – do koše.

Když na hodinách, jejichž ručičky se zdály být až příliš pomalé, odbilo půl třetí, naskládala jsem složku s návrhy, svůj telefon, dnešní noviny a diář do kabelky. Vyšla jsem z kanceláře, zamkla ji za sebou, a s neupřímným úsměvem a slovy ‚dobrý den‘ na každém kroku jsem opouštěla budovu. Sjela jsem výtahem dolů do garáže a nasedla do svého černého Volva.

Cesta netrvala dlouho. Za patnáct minut jsem byla na parkovišti před kavárnou Stars Coffee, ve které mě už personál dobře znal.

„Jako obvykle?“ zeptal se mě jeden ze zaměstnanců hned po tom, co jsem otevřela dveře a vešla dovnitř. Usmála jsem se – tentokrát upřímně – a přikývla jsem. Sedla jsem si do rohu kavárny k malému stolku pro dva. Bylo to právě to místo, na kterém jsem seděla každou středu ve čtyři hodiny odpoledne. Ani ne za deset minut se do kavárny přiřítila udýchaná osoba. Mávla na pohledného kluka, který mi připravoval Latté a neodpustila si mrknutí věnované jemu. Řítila se přímo ke mně. Dlouhé tmavé vlasy měla perfektně vyrovnané a nikdo by nepoznal, že ve skutečnosti je má tak kudrnaté, že ji jako malou přirovnávali k ovečce. Nesla nejméně pět nákupních tašek na každé ruce a na nohách měla patnácticentimetrové podpatky. Ty jí samozřejmě nezabraňovaly v rychlé chůzi. Možná se někomu zdála namyšlená a rozmazlená a bůh ví co, jenomže já jsem ji znala. Melody – má nejlepší kamarádka.

„Graceee!“ zapištěla, odhodila nákupní tašky vedle stolu a spěchala mě obejmout. Pak si sedla a na stůl se nám dostavily dvě kávy. Už věděli, co mají přinést.

„Neříkej, že jsi zase nakupovala.“ Řekla jsem s pohledem upřeným na tu hromadu tašek.

„Ne, nosím ty tašky pro parádu.“ Pronesla Melody ironicky. „Jasně, že jsem byla nakupovat. Musela jsem se uklidnit.“ Vysvětlila mi.

„Co se zase stalo?“ zasmála jsem se. Věděla jsem, že její problémy nebývají zdaleka tak hrozné, jak je ona prezentuje.

„Vyhodili mě.“

„Zase?“ vykulila jsem oči. Melody nebyla typ na práci. Nehodlala strávit svůj život zavřená v kanceláři obklopená papíry. Výlety, nákupy, večírky,.. to bylo pro ni.

„No jo.“ Povzdychla si smutně. „Slečno, nevyhovujete pro výkon této práce.“ Odrecitovala.

„Ztratila jsi zaměstnání, takže jsi šla utratit všechny peníze, které máš?“ pobavilo mě to.

„Víš, že peněz mám dost.“ Řekla mi. A měla pravdu. O peníze si starost vážně dělat nemusela. Měla bohaté rodiče. Bohaté adoptivní rodiče. Do práce chodila jen proto, aby viděli, že něco dělá. Jinak jí bylo nějaké zaměstnání ukradené.

„Co budeš dělat?“

„Hledat znovu.“ Pokrčila rameny jako by to byla ta nejpřirozenější věc. Pro ni už to nejpřirozenější věc byla.

„A co ty?“ zeptala se mě. „Četlas dnešní noviny?“ položila mi další otázku, teď už však tišeji.

Tentokrát jsem si povzdychla já. „Četla jsem jen titulní stranu. Stačilo mi to.“ Odpověděla jsem jí a napila se kávy.

„Nechápu, proč se v tom ještě pořád vrtají. Je to už tak dlouho, co to začalo. Může jim to být ukradené.“ Začala naštvaně.

„Mel, oni z toho vydělávají. Jasně, že o tom budou psát.“ Uchechtla jsem se. „Řekla jsem si, že udělám to, co mi poradila Ray.“ Má manažerka – Ray – mi radila ve všem, co se týkalo médií a jejich vlivu.

Melody zaskočilo, když to slyšela. „Napíšeš knížku?“ vykulila oči, pak se zasmála. „Ale Grace, ty přece nejsi žádná spisovatelka.“

„Já vím, já vím. Jde jen o to, že bych napsala jakousi.. stručnou kostru, víš.“ Vysvětlovala jsem jí. „Napsala bych to jen zhruba a ona už by to pak dala někomu na dokončení a úpravu.“ Pokrčila jsem rameny.

„A vážně to chceš všechno pustit takhle do světa? Víš přece, že toho není málo.“

„Vím. Jenomže dokud to nebudou mít, nepřestanou se v tom hrabat.“

„Grace,.. jsi úspěšná a může ti být jedno, jestli se v tom šťourají nebo ne.“ Usmála se na mě. Já jsem zavrtěla hlavou.

„Takhle nefunguju.“ Zasmála jsem se a dopila kávu. Pak jsem se podívala na hodinky. „Už budu muset jít, doma mě čeká..“ nedopověděla jsem to, nenechala mě.

„Je mi to jasné, nemusíš pokračovat.“ Zazubila se na mě. „Nemůžete bez sebe vydržet.“ Zasmála se a já jsem se začervenala. „Tak už běž.“

Vstala jsem a ještě ji došla obejmout. „Uvidíme se příští týden.“

Domů jsem se dostala o půl šesté – ani moc pozdě, ani moc brzy. Milovala jsem svůj byt. Milovala jsem pomyšlení, že mám své místo, a že mě tam někdo čeká. Tichá část Londýna, sedmé patro sedmipatrového domu. Obrovský apartmán, celý jen pro nás dva. Pro mě a pro něj. Výtah byl na hoře za chvíli. Ještě jsem ani nestrčila klíč do zámku a dveře se otevřely. Ocitla jsem se v pevném objetí.

„Konečně, byla to věčnost.“ Zašeptal a zavřel za námi dveře.

„Viděli jsme se naposledy ráno.“ Zasmála jsem se.

„To je jedno.“ Uculil se. Milovala jsem jeho úsměv. Zvlášť tento.

Odhodila jsem svou kabelku někam do rohu a sundala si boty. Došla jsem do kuchyně a napila se trošku vody.

„Viděla jsi dnešní noviny?“ zeptal se mě On potichu.

„Nemluvme o tom. Brzo to už skončí. Snad.“

„Skončí?“ zeptal se a pozvedl své obočí.

„Rozhodla jsem se, že poslechnu Ray.“ Oznámila jsem mu a široce jsem se usmála. Byla to dobrá věc.

„Vážně?“ nevěřícně se na mě zadíval.

„Vážně.“ Přikývla jsem. „A začnu teď.“ Odložila jsem skleničku s vodou a přišla blíž k němu. Postavila jsem se na špičky a dala mu jemný polibek na rty. Nic víc, nic míň. Tím jsme si dokázali říct všechno. Propletl si se mnou prsty, a když jsem se od něj vzdálila a vydala se do své pracovny – jak jsem říkala pokoji, ve kterém jsem navrhovala – jen velmi nerad mě pouštěl. Vzala jsem svou kabelku a i s ní jsem se tam zavřela.

Otevřela jsem svůj notebook a v něm textový dokument. Ze své tašky jsem vytáhla dnešní noviny.

„Vybrala si Grace Springsová, nebo ještě pořád nemá dost? Kolikrát ještě prostřídá členy skupiny One Direction? Nebo je pro ni tenhle už poslední?“

Tak zněl nápis na titulní straně. Odvrátila jsem zrak od novin, položila prsty na klávesnici svého počítače a jen doufala, že dělám dobře. Začala jsem psát:

Lidé se mě ptají, jestli už jsem skončila. Jestli jsem si konečně vybrala, nebo budu ničit další a další srdce. Chtějí vědět, kdo je On. Pokud je to jeden z nich. Chtějí mě znát tak, jako mě zná On.

Náhoda. O ničem jiném to nikdy nebylo. Nic víc než náhoda. Ta má náhoda začala před čtyřmi lety, když mi bylo osmnáct.

Svět chce vědět, jak to bylo. Proto o tom napíšu.

Ale buďte trpěliví, je to dlouhý příběh.

TS.